počáteční formulace textů měly svůj význam prakticky od dob vynálezu *písma. K nejstarším doloženým incipitům patří sumerské tabulky obsahující seznamy dokumentů řazených podle jejich názvů, jež zastupovala první slova jednotlivých textů. Incipity tedy zastupovaly názvy do té doby, než se obecně rozšířilo jejich používání. Starověká tradice odvozovat názvy spisů podle jejich úvodních slov či spojení se uchovala i u některých starozákonních biblických textů a používala se zejména pro některé *žalmy. Podobně byly podle svých začátků pojmenovány i určité traktáty *Talmudu, později i křesťanských *hymnů či *modliteb (Otčenáš …). V rukopisné tradici byly incipity zvýrazňovány odlišným druhem písma i jeho barvou již od *starověku. V širší formě incipity obsahovaly i údaje o obsahu spisu, jeho autorovi a pohnutkách, které vedly k jeho sepsání.$Význam incipit se neomezuje jen na kodikologickou tradici, jež jim sice dala název, ale trvá dodnes, kdy se toto označení používá k obecné charakteristice začáteční pasáže jakéhokoli textu, básnického i prozaického. Někteří autoři si na těchto formulacích, od nichž se odvíjí další text, dávají speciálně záležet – tzv. magie první věty. Starý *zvyk označovat spisy podle incipitů je dodnes funkční v případě papežských *encyklik, citovaných podle svých začátečních frází, například //Rerum novarum// … (Marie Pardyová)