historicky významná podskupina indoevropských *kmenů, hovořících (proto)indoárijskými dialekty, které po rozpadu indoíránské jednoty na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. 1. pronikaly v několika vlnách přes jižní oblasti Střední Asie a východní část Íránské plošiny do severní *Mezopotámie a přes horská údolí Afghánistánu na indický subkontinent. O přítomnosti protoindoárijských mluvčích v churritské říši *Mitanni (severní *Sýrie) v 16. a 15. století př. n. l. svědčí jména védských *bohů (*Indra, *Mitra, *Varuna) v churritských diplomatických dokumentech, nalezených v chetitských *archivech, základní číslovky či lexikální výpůjčky indoárijského původu v chetitském a churritském pojednání o chovu a výcviku *koní. V následujícím období (asi 1500–1200 př. n. l.) Indoárjové osídlili povodí Indu a oblasti Paňdžábu. Postupně využili převahy, již jim skýtaly rychlé válečné vozy tažené koňmi a kvalitní výzbroj, k expanzi dále na východ. V mladším védském období (mezi léty 1000–600 př. n. l.) Indoárjové kolonizovali úrodné oblasti meziříčí mezi Gangou a Jamunou a ve středním Poganží. Podrobili si původní obyvatelstvo (*Mundové, možná *Drávidové aj.) a jako vládnoucí vrstva rozdělili *společnost bez ohledu na etnickou příslušnost na čtyři *kasty (či *stavy – //*varny//): kněžskou, válečnickou, rolnickou a poddanskou. Kulturní a společenský vývoj indoárijských etnik dokumentují zhruba od 15. století př. n. l. nejstarší písemné památky zvané *védy, z jejichž *jazyka se později vyvinul klasický *sanskrt. V současné době na indickém subkontinentě hovoří *indoárijskými jazyky více než 1 miliarda lidí různých více či méně příbuzných *etnik, jež se podílejí se na formování *národností*národů jižní Asie. (Viz též *civilizace, indická, *jazyky, indické, *jazyky, indoárijské. (Jan Filipský)