souhrnný název označující etnicky, jazykově, nábožensky a kulturně různorodé obyvatelstvo Indické republiky (zhruba 1,3 miliardy lidí – odhad z roku 2007). *Obyvatelské jméno je odvozeno z geografického názvu Indie, *exonyma, jež původně označovalo povodí řeky Sindhu (řecky: //Indos//, latinsky: //Indus//), ale postupně se jeho význam rozšířil na celý poloostrov Přední Indie včetně přilehlých souostroví Andamany, Nikobary a Lakadivy (s výjimkou Šrí Lanky a Malediv). Kromě jižní Asie nacházíme početné indické komunity v zemích Středního východu, v Jižní Africe, ve Velké Británii, v karibské oblasti, ve Spojených státech amerických, v Kanadě, na Fidži a v Malajsii. $Při uplatnění tradičních *antropometrických hledisek starší literatura indické obyvatelstvo obvykle člení do následujících hlavních typů: (a) kmenové populace *Andamanců, jihoindické horské *kmeny (Irulové, Kádarové, Kurumbové ad.) a také některé kmeny na jihu Bengálska vykazují podle této *typologie negritské rysy (malá postava, krátkolebost, plochý nos, silné ohrnuté rty, tmavá pleť, černé kudrnaté *vlasy, skrovná tělesná pilozita); (b) k protoaustraloidní nebo austrické skupině, někdy spojované s nositeli *harappské kultury, bývají řazeni *Bhílové, Čenčuové, *Mundové, *Oráonci či *Santálci (nevelký vzrůst, delší lebka s nízkým čelem a výraznými nadočnicovými oblouky, široký nos, tmavohnědá pleť, narudlé vlnité vlasy); (c) za spolutvůrce harappské civilizace bývají někdy považováni též příslušníci mediteránní či drávidské skupiny, kteří tvoří jedno z nejtmavších europoidních etnik (střední postava, *dolichokranie, menší obličej s nízkým vyklenutým čelem, výrazný, často u kořene široký nos, silné rty, světle až temně hnědá pleť, černé zvlněné vlasy); (d) *brachykefalický alpínsko-dinarský typ je zastoupen zejména mezi komunitou *Pársů, ale i mezi *Bengálci či v etnické skupině Kodavů v jihoindické Karnátace; (e) za reprezentanty dolicho-mezokefalického protonordického typu (robustní postava, snědá, až bronzová barva pleti, úzký vystupující nos a hnědé, až černé vlasy), zastoupeného hlavně mezi populacemi v západním a severním Paňdžábu, v Poganží a mezi příslušníky vyšších *kast, jsou označováni potomci védských *Árjů (*Indoárijců), kteří od 3. tisíciletí př. n. 1. do Indie migrovali ze Střední Asie; (f) výsledkem transhimálajských *migrací jsou kmenové populace mongoloidního *tibetočínského původu v Ásámu, Nágálendu, Méghálaji, Sikkimu a Ladaku (střední postava, nažloutlá pleť, výrazné *lícní kosti, šikmé oči, sporé terciární *ochlupení). Novější výzkumy potvrzují vysokou míru *heterozygotnosti indického obyvatelstva, na jehož *etnogenezi se podílelo značné množství vnějších vlivů v dlouhém sledu cizích vpádů a migrací. Za pozůstatek nejstaršího praosídlení je považován australoidně veddoidní substrát, spojovaný s mluvčími *austroasijských jazyků, kteří se na kontinentu usazovali zhruba před 50 000–65 000 lety. Někdy mezi 8.–4. tisíciletím př. n. l. pronikali ze severozápadu na subkontinent *Drávidové, kteří jsou soustředěni v jižní části poloostrova a tvoří zhruba čtvrtinu všech obyvatel Indie (*Malajálamci, *Kannadci, *Tamilové, *Telugové ad.), severovýchod zhruba ve stejné době osidlovala sinotibetská etnika (asi 2 %). Nejpočetnější skupinu (72 %) tvoří příslušníci jižní větve europoidních populací, hovořící *indoevropskými (*indoárijskými) jazyky (*Ásámci, Bengálci, *Bihárci, *Gudžarátci, *Hindustánci, *Kašmírci, *Maráthové, *Paňdžábci, *Rádžasthánci, *Urijci ad.). (Viz též *jazyky, indické.)$Obyvatelské jméno Indové zahrnuje v širším slova smyslu příslušnost ke svébytnému kulturnímu a civilizačnímu okruhu, který přes veškerou mnohotvárnost, různorodost, až rozporuplnost vykazuje značnou míru vnitřní soudržnosti, společný *étos a *životní styl, pro něž se v literatuře ustálilo okřídlené spojení „jednota v různosti“ či „jednota protikladů“. Idea „indickosti“, stmelující všechny obyvatele Indie bez ohledu na etnický původ, jazykové a kulturní rozdíly, *náboženství, *hodnotový systém a způsob života, vznikala s rozvojem národního *hnutí proti britské koloniální nadvládě na přelomu 19. a 20. století. Hlavní politickou platformou k jejímu prosazování se stal Indický národní kongres (založen v roce 1885), který se programově považoval za reprezentanta všech nacionalisticky smýšlejících Indů a usiloval o jejich osamostatnění v rámci jediného *národního státu. Proti tomuto pojetí se záhy postavili někteří předáci indických *muslimů, kteří z obav před dominancí *hinduistů, tvořících devět desetin obyvatel tehdejší Britské Indie, vytvořili vlastní stranu, Muslimskou ligu (založena v roce 1906), jež začala hlásat myšlenku svébytného muslimského *národa a v roce 1940 vznesla požadavek rozdělení země na Indický svaz a Pákistán (došlo k němu o půlnoci ze 14. na 15. srpna 1947).$Více než čtyři pětiny (80,5 %) Indů tvoří hinduisté, početnou náboženskou menšinu (13,4 %) představují vyznavači *islámu, 2,3 % obyvatel se hlásí ke *křesťanství, 1,9 % náleží ke komunitě *sikhů, 0,8 % vyznává *buddhismus, 0,5 % *džinismus, zbytek (0,6 %) připadá na Pársy (stoupence *zoroastrismu), *židy a vyznavače *animistických náboženství. Přes občasné pokusy hinduistických nacionalistických kruhů (hnutí //hindutva//, zdůrazňující „hinduistickost“, tj. ortodoxní morálku, tradiční myšlenkové hodnoty a kulturní odkaz čerpající z *véd) povýšit víru většinové společnosti na státní náboženství indická vláda dodržuje princip *sekularismu vylučující zasahování *státu do náboženských záležitostí a zakládá si na *svobodě vyznání garantované *ústavou. (Jan Filipský)