japonský učenec období *Tokugawa; bývá považován za jednoho z největších velikánů celé japonské intelektuální historie. Těžko posoudit, do jaké míry tato charakteristika odráží jeho skutečný přínos k rozvoji japonského myšlení v období Tokugawa, nicméně je nezpochybnitelným faktem, že to byl člověk mimořádných schopností a spolu s *Jamazaki Ansaiem a *Kumazawou Banzanem se významně zasloužil o pojaponštění sungského *neokonfucianismu. K jeho odkazu se hlásili stoupenci školy textového fundamentalismu (škola starověkého učení, //kogaku//), stejně jako příznivci *hnutí, které usilovalo o obnovu autority císařské moci ve druhé polovině 19. století. Sokóovy myšlenky však posloužily také jako ideologický základ japonského *nacionalismu, který vyvrcholil v době *druhé světové války pokusem o vybudování sféry společného rozkvětu Velké Východní Asie v čele s Japonskem.$Sokó se narodil v rodině //rónina// (//*samuraje// bez pána), který se díky svým přátelským stykům s mocným rodem Mačino dostal až do těsné blízkosti šógunátní vlády v *Edu. Tyto vlivné kontakty umožnily mladému Sokóovi studium v konfuciánské škole *Hajašiho Razana, který byl *šógunátem uznáván jako ústřední nositel neokonfuciánské ortodoxie. Zde se mu dostalo vynikajícího vzdělání nejen v neokonfuciánském učení školy Čcheng-Ču, ale díky svým učitelům, předním učencům své doby, se podrobně seznámil i s japonskými dějinami, *šintoismem, klasickou *japonštinou a vojenskou *strategií.$Ve třiceti letech vstoupil Sokó – tehdy již uznávaný učenec – poprvé do knížecích služeb jako učitel vojenského umění v knížectví Akó (poblíž dnešního Kóbe), proslaveném případem čtyřiceti sedmi *vazalů, kteří v roce 1703 pomstili smrt svého nespravedlivě odsouzeného pána. Po osmi letech však službu opustil a odešel do Eda, kde založil vlastní školu klasických studií a vojenské strategie. V roce 1665 vydal rozsahem nevelký spis //Seikjó jóroku// (Základy Učení mudrců), jakýsi komentovaný slovník konfuciánských termínů, v němž zpochybnil platnost obecně přijímaných interpretací konfuciánských myšlenek. Kniha byla – částečně i na přímluvu Sokóova rivala Jamazakiho Ansaie – prohlášena za otevřený útok na ideologické základy šógunátu, její šíření bylo zakázáno a Sokó byl vyhoštěn z Eda do knížectví Akó. Jeho původní pán, kníže z Akó, ho sice ustavil do bývalé funkce vojenského instruktora, Sokó se však věnoval především intenzivnímu studiu japonských dějin. V roce 1675 mu byl konečně povolen návrat do Eda, kde strávil zbytek života výhradně vědeckou prací a psaním.$Ačkoli většina jeho myšlenek se dočkala plného uznání až v pozdějších obdobích, jeho přínos je patrný zejména ve třech oblastech – v rozvoji konfuciánských studií, ve vojenské strategii a v interpretaci japonských dějin. Sokó v prvé řadě výrazně poopravil tehdy obecně přijímanou ortodoxní interpretaci „Cesty“, jak se objevovala v klasických čínských spisech z období *Chan, *Tchang a *Sung. Tato neokonfuciánská interpretace chápala „Cestu“ jako proces osobního zdokonalování a otázku ideální formy vlády pojímala jako problém odvozený, druhořadý. Sokó, zabývající se především praktickými úvahami o organizaci státní správy a v rámci ní pak postavením //samurajstva//, naopak ve svém kontroverzním díle //Seikjó jóroku// definoval cestu jako formu osvícené vlády dávných králů-mudrců. Mudrc, jinak řečeno morální člověk, tedy není plodem přirozenosti, nýbrž výsledkem vzdělávání v cestě starověkých mudrců. Aby však bylo možno tuto formu vlády studovat, je třeba se vrátit k původním konfuciánským textům, především k //Hovorům// filozofa *Konfucia (asi 551–497 př. n. l.) a k dílu filozofa *Mencia (asi 372–289 př. n. l.). Sokó tak společně s Itó Džinsaiem podal jeden z prvních podnětů ke studiu a správné interpretaci původních konfuciánských textů a představil výchozí bod nového proudu, školy starověkého učení //(kogaku)//, na jehož konci stojí Ogjú Sorai.$V původních konfuciánských textech Sokó hledal také etický základ vlády vojenské třídy. V dílech //Bukjó jóroku// (Základy válečnického kréda) a //Jamaga gorui //(Jamagova vybraná pojednání) argumentuje, že //samuraj//, válečník, který v době *války pobírá žold za účast v bitvě, slouží v době *míru jako žijící příklad oddanosti službě, a je tedy morálním vzorem pro veškerý lid. Sokó tak v podstatě ztotožnil pojetí samuraje s Konfuciovým konceptem „ušlechtilého člověka“ //(*ťün-c’)//. V Číně však byl původní konfuciánský koncept postupně znehodnocen metafyzickými spekulacemi, zatímco jediné Japonsko zůstalo věrné Konfuciovu výkladu. Na rozdíl od Konfucia však na první místo před vlídnost, lidskost //(džin)// – jako základní vlastnost „ušlechtilého člověka“ – staví druhou konfuciánskou *ctnost, a to spravedlivost //(gi)//, kterou interpretuje jako *povinnost, závazek. Plnění povinnosti (vůči svému pánu, *císaři či vlasti) se tak stává základním morálním *imperativem, kterým je třeba se řídit, byť byl při tom porušen *zákon či obětován vlastní život. Tento argument se stal důležitým morálním prvkem v již zmíněném případu z knížectví Akó, kdy věrní samurajové dostáli povinnosti vůči svému knížeti a svůj přestupek proti vládě a zákonu pak odčinili *sebevraždou. Sokó jako první tak kodifikoval základní principy morálky vojenské třídy, které se později vžily pod označením //*bušidó//, „Cesta válečníka“.$Studium klasických čínských textů přivedlo Sokóa v poslední řadě i k úvahám o postavení Japonska ve vztahu k Číně a okolnímu světu. Vynikající znalost japonských dějin a //šintó// mu umožnila vyvodit závěr, že čínská Cesta mudrců je v podstatě totožná s původními šintoistickými *rituály. V díle //Čúčó džidžicu //(Pravdivé skutečnosti o Království středu) podává důkaz svého tvrzení: učení mudrců přežilo v japonských poměrech, neboť na rozdíl od Číny, kde se střídaly jednotlivé *dynastie, panuje v Japonsku nepřerušená linie císařského rodu, který jednotlivé vojenské rody uctívají a kterému slouží. Tento závěr, společně s argumentem o božském původu císařského rodu, o zvláštním vlivu japonských vod a půdy na formování japonského ducha a o čisté kráse původního šintoismu, který vyniká nad *buddhismem, ospravedlňoval jedinečné místo Japonska a jeho nadřazenost nad ostatními *národy.$Přesvědčení o výjimečném postavení Japonska přejali od Sokóa nejen učenci školy národní vědy //(kokugaku)// Kamo Mabuči, Motoori Norinaga a Hirata Acutane, ale v moderní době sloužilo jako ideologická doktrína obhajující japonskou expanzivní politiku. (Jan Sýkora)