japonský filozof; jeden z hlavních představitelů japonského intelektuálního života první třetiny období *Tokugawa, kteří se výrazně zasloužili o pojaponštění sungského *neokonfucianismu. Proti univerzalitě filozofického systému přicházejícího z Číny stavěli osobitost a jedinečnost japonského přístupu. U Banzana spočívala tato zvláštnost ve vnitřním stavu mysli //(kokoro)//, Sokó ji spatřoval v uspořádání japonské společnosti, od něhož odvozoval výlučné postavení Japonska (koncept //čúčó//), a pro Ansaie byl tímto specifikem šintoistický kult (*šintoismus) racionalizovaný tak, aby odpovídal neokonfuciánským doktrínám. Ansai se stal zakladatelem šintoistické školy Suika, která představuje syntézu neokonfuciánských etických názorů a šintoistického náboženského myšlení (synkretické spojení Ise šintó a Jošida šintó). Jeho pojetí šintoismu jako politické nauky vhodně využívala nejen šógunátní vláda v období Tokugawa, ale stalo se i jedním z ideologických základů japonského *nacionalismu v moderní době.$Ansai pocházel z rodiny *samuraje, který opustil službu v knížectví Himedži a usídlil se v Kjótu. Jako chlapec vykazoval mimořádné nadání, a proto jej otec poslal v deseti letech do kláštera Enrjakudži na hoře Hiei, ústředního *chrámu buddhistické školy Tendai, aby se stal *mnichem. Následujícího roku mladý Ansai vstoupil do kláštera Mjóšindži, který patřil zenové sektě Rinzai, a v sedmnácti letech odešel do kláštera v provincii Tosa (dnešní prefektura Kóči), která byla od konce období *Muromači centrem neokonfuciánských studií školy //Nangaku// (jižní učení). Pod vlivem Učení středu //(Čung jung)// se definitivně odvrátil od *buddhismu a nadále se věnoval výhradně studiu *Ču Siho neokonfucianismu. Tímto krokem však popudil knížete z Tosy a byl nucen odejít zpět do Kjóta. V roce 1646 se formálně vrátil k světskému životu a o rok později uveřejnil své první dílo //Hekii// (Vyvrácení hereze), v němž se plně ztotožnil s Ču Siho neokonfuciánským učením a odmítl buddhismus. V roce 1655 začal přednášet neokonfucianismus a otevřel si soukromé učiliště – školu //Kimon// –, která působila v Kjótu i v Edu a úspěšně konkurovala Hajašiho škole. V té době se Ansaiovi podařilo získat přízeň nejvyššího *šógunova poradce Hošiny Masajukiho, jehož prostřednictvím se dostal až do nejvyšších politických kruhů.$Ansai v žádném případě nebyl originálním neokonfuciánským myslitelem. Jeho pojetí Ču Siho učení mělo charakter strohého moralizování se silným důrazem na *úctu //(kei, cucušimi)// a *povinnost //(gi)//. Jako vynikající znalec Ču Siho života a díla však přispěl k systematickému uvedení neokonfuciánského učení do japonského prostředí. Jeho dílo //Bunkai hicuroku// (Poznámky k četbě) je dodnes zřejmě nejlepším systematickým úvodem do myšlení školy Čcheng-Ču, neboť vychází nejen z původních čínských pramenů, ale vykazuje i silný korejský vliv.$Brzy po zavrhnutí buddhismu upřel Ansai svou pozornost na //šintó//. Jestliže Ču Siho neokonfucianismus je výrazem pravé Cesty v Číně, pak v Japonsku představuje tuto pravou Cestu šintó, argumentoval Ansai a prosazoval souběžné studium neokonfuciánského i šintoistického myšlení //(šindžu kengaku)//. Někteří Ansaiovi žáci sice považovali takovéto spojení racionálního neokonfucianismu s iracionálním náboženským cítěním šintó za nepřijatelné a jeho školu opustili, nicméně Ansaiovy myšlenky plně odpovídaly potřebám *šógunátu, a proto se staly nedílnou součástí politických zásad tokugawské vlády.$Svou šintoistickou nauku opřel Ansai o termín //Suika// (posvátný původ a ochrana), který je podstatou šintó. Toto původní šintó prý učila sama bohyně *Slunce //Amaterasu// a prostřednictvím *božstev //(kami)// je předala lidstvu. Šintó je proto možné považovat za japonskou obdobu Cesty králů //(ódó)//, jež existovala ve starověké Číně, a je v podstatě totožné s původním *konfucianismem. Ansai tak vlastně ztotožnil čínské úvahy o *univerzu se šintoistickými *legendami o vzniku *světa a jednotlivé prvky neokonfuciánské *metafyziky s projevy šintoistických božstev. Například neokonfuciánskou kategorii Nejvyšší nejzazší //(taiči)// prohlásil za totožnou s dvěma nejvyššími šintoistickými božstvy a jednotu mezi šintoistickými božstvy a lidmi vysvětlil za pomoci neokonfuciánského principu //(ri)//, který je přítomný ve všech věcech.$Obdobně jako všichni konfuciáni také Ansai chápal lidskou *ctnost jako odraz kosmické ctnosti, jinak řečeno pricipu //ri//. Za ústřední hodnotu pak považoval dodržování neměnných morálních závazků, z nichž nejvýše stojí závazek povinnosti //(gi)//, která je součástí vesmírné stavby a pramení z vůle *Nebes. Tato povinnost však úzce souvisí s druhou konfuciánskou hodnotou – s úctou, oddaností //(kei, cucušimi)//. Tento původně konfuciánský termín však dostává v Ansaiově pojetí náboženskou konotaci. Úcta je etickým základem veškerého lidského jednání a projevuje se tím, že člověk ctí božstva a je oddán *císaři. Úcta je tak u Ansaie ztotožněna s výrazem „zbožnost“.$Základními prameny, které obsahují původní přesnou historickou pravdu, jsou podle Ansaie starobylé šintoistické texty, zejména *kronika //*Kodžiki// (712), jejichž studiem se lze dobrat původní podoby šintó a správně sledovat cestu božstev. Poukazoval zejména na ty části textu, které podporovaly jeho tvrzení, že Japonsko je posvátná země, zaujímající ve světě jedinečné postavení. Tato výjimečnost a nadřazenost pramení z posvátného původu japonských císařů a z nepřerušené návaznosti císařské linie. Své žáky proto učil, že pokud by *Konfucius (asi 551–497 př. n. l.) a *Mencius (asi 372–289 př. n. l.) přijeli do Japonska v čele invazní armády, mají jeho studenti povinnost chopit se zbraní a oba učence zajmout.$Ansaiovo učení mělo společně se školou národní vědy //(kokugaku)// nesporně velký vliv na myšlení vůdců hnutí za obrodu císařské moci, jež vyústilo v revoluci *Meidži (1868). Zároveň se však stalo jedním z ideologických základů extrémního nacionalismu, který vyvrcholil v době *druhé světové války. (Jan Sýkora)