l. geografické označení všech starověkých *jazyků*Malé Asii;$2. lingvisticke označení nejstarší větve *indoevropských jazyků, dnes již vymřelé. Anatolské jazyky jsou doloženy v 2. a l. tisíciletí př. n. l. na území táhnoucím se od pobřeží Egejskeho moře až k řece Eufratu (dnešní Turecko). V 1. tisíciletí př. n. l. byly z velké části vytlačeny *fryžštinou, indoevropským jazykem, jímž se původně hovořilo někde v oblasti pozdější *Thrákie a Makedonie a jehož nositelé *Frygové migrovali počátkem 1. tisíciletí do Malé Asie. Fryžština byla později vystřídána řeckou koiné (helenizace). Relativně jednotné *společenství protoanatolských jazyků se zřejmě od východoindoevropského areálu oddělilo velmi brzy po rozštěpení indoevropského společenství na východoindoevropský a západoindoevropský areál, snad kolem roku 2500 př. n. l., protože jednotlivé anatolské jazyky jsou doloženy již od 17. století př. n. l. K anatolským jazykům starší vrstvy patří především klínopisná *chetitština (doklady ze 17.–13. století př. n. l.), klínopisná *luvijština (rozšířená na jihu a na jihozápadě) a *palajština (rozšířená na severu). O něco mladší jsou doklady hieroglyfické luvijštiny, která byla po pádu *chetitské říše vytlačena do severní *Sýrie a jihovýchodní *Anatólie, kde se udržela až do 8. století př. n. l. Jazyky mladší vrstvy jsou doloženy až v 1. tisíciletí př. n. l.: *lykijština (příbuzná s luvijštinou), *lýdština, *kárština a sidetština (doklady ze 3.–2. století př. n. l.). Anatolské jazyky mají kentumový charakter. K jazykové charakteristice anatolských jazyků patří například částečné zachování laryngál v podobě konsonantů, rozlišování jen dvou jmenných rodů, chybění optativu, vznik konjugace na //-hi //na základě indoevropského perfekta. (Dagmar Muchnová)