*grafická technika spočívající na principu tisku z hloubky. Předloha pro tisk je vyryta na kovové desce ocelovou jehlou. Tím, že jehla vyzvedne na jedné straně čáry *kov, dosáhne umělec mnohem jemněji kresby a kontury, než u klasické mědirytiny. Technika suché jehly představuje přechodové stadium mezi *mědirytem a *leptem. Název suchá jehla vypovídá o provedení techniky bez leptacího procesu a zároveň bez pomoci mědiryteckých rydel, k jejichž ovládání je nutné osvojit si vymezená pravidla.$První užití techniky suché jehly je kladeno do období kolem roku 1480 v souvislosti s Mistrem domácí knihy (Hausbuchmeister, Meister des Hausbuches). Mezi uznávané mistry této grafické techniky patřil v období *renesance německý rytec a malíř Albrecht *Dürer (1471–1528). V 17. století tvořil technikou suché jehly vrcholná barokní grafická díla především holandský malíř a rytec *Rembrandt Harmenszoon van Rijn (1606–1669), který na této technice oceňoval její spontánnost a bezprostřednost. S technikou suché jehly pracovali moderní umělci, například francouzský sochař Auguste *Rodin (1840–1918), norský malíř Edvard *Munch (1863–1944), německý malíř Max *Beckmann (1884–1950), francouzský malíř běloruského původu Marc *Chagall (1887–1985), španělský malíř Pablo *Picasso a čeští malíři Max *Švabinský (1873–1962) a František *Burant (1924–2001).$Při této grafické technice je jako tiskové forma užívána měděná či zinková deska, do níž je kresba ryta ostrou ocelovou jehlou, nejčastěji zasazenou v dřevěném držátku, popřípadě se k rytí užívá diamant. Při rytí do kovové desky se z desky zvedá spirálka vyrytého materiálu a po stranách ryté čáry vzniká vyvýšenina zvaná grátek, který se záměrně ponechává jako typický prvek (na rozdíl od techniky mědirytu, kde se grátek odstraňuje). Při vybarvování *rytin zadržuje vtíranou barvu na okrajích tahů a vyrytá kresba vychází v tisku měkce, rozplývavě a s tónovou bohatostí. Grátek se tiskem rychle opotřebovává (drcen v lisu), z jedné desky lze pořídit maximálně 50 kvalitních otisků. Při větších nákladech je nutné galvanické poocelení měděné desky. Suchá jehla může sloužit za techniku záměrně kombinovanou s mědirytem či doplňkovou techniku mědirytiny při retuších.$V české výtvarné kultuře originálním způsobem pracoval s technikou suché jehly zejména malíř a grafik František *Tichý (1896–1961), který prostřednictvím svých *grafik podal romantické svědectví o světě cirkusů, varietních divadel, kaváren a městských periferií. Z antropologického hlediska lze tato díla považovat za unikátní zprávu o svébytném světě městských *subkultur, jejichž příslušníci preferují alternativní způsob života, zejména odlišné *hodnoty a *normy, než které sdílí představitelé majoritní *kultury. František Tichý náměty svých prací programově překračoval hranice různých kultur a subkultur. Technika suché jehly mu umožnila výstižně zobrazit příslušníky exotických kultur jako potenciální účastníky odvěkého dialogu na téma „dobro a zlo“, „bílí černoši“ nebo „my a oni“. (Barbora Půtová)