dnešní Tell es-Sultán asi 1,5 km severozápadně od stejnojmenného moderního *města, *archeologická lokalita 20 km severovýchodně od *Jeruzaléma (Palestinská samosprávná území). *Jméno, doložené v řeckých a latinských starověkých textech, je zřejmě odvozeno od jména měsíčního boha Jaricha, dobře známého z ugaritských textů (*Ugarit). Zdá se, že lokalita tedy byla od nejstarších dob střediskem měsíčního kultu. Město samo leží asi 250 m pod úrovní hladiny Středozemního moře, což působí, že má velmi teplé, subtropické *klima, kde se, narozdíl od ostatní *Palestiny, daří i datlovníku. Odtud zřejmě pochází i jeho další přízvisko „Palmové město“ (Dt 34,3; Sd 3,13).$Doklady osídlení od *mezolitu (*epipaleolitu) do doby byzantské. Tábořiště lovců a sběračů kultury *natúfienu (12.–11. tisíciletí př. n. l.) s obdélníkovou hliněnou plošinou. *Předkeramický neolit A (10. tisíciletí př. n. l.): *sídliště o rozloze asi 4 ha (kolem 2000 obyvatel) sestává ze zahloubených oválných příbytků budovaných z podlouhlých oblých („doutníkovitých“) hliněných bloků a z výpletu omazaného *hlínou, soustavně obnovovaných (doloženo 22 *vrstev). V jedné z fází opevněno(?) do skály tesaným příkopem 8,5 m širokým a 2, l m hlubokým, kamennou (přestavovanou) *hradbou 1,64 m silnou a okrouhlou věží o výšce 7,75 m a průměru 9 m, přístupnou chodbou a schodištěm na vrchol. Obyvatelé pěstovali *pšenici, *ječmen a *čočku, chovali *psy a lovili gazely, pracovali s *kamenem a *kostí (ale kupodivu málo hrotů *šípů). Udržovali styky s *Anatólií, Sinajským poloostrovem a kraji při Rudém moři. V domech byla pohřbívána těla zesnulých bez hlav, lebky byly někdy ukládány zvlášť tvářemi do kruhu či ve skupinách hledících stejným směrem. Také doložen *pohřeb dítěte, doprovázený dalšími dětskými lebkami. Antropologicky má populace ráz robustních mediteránců.$Předkeramický neolit B (9.–7. tisíciletí př. n. l.): pravoúhlé příbytky stavěné opakovaně (26 fází) z podlouhlých, na konci zaoblených cihel s otisky prstů na horních plochách. Interiéry byly pečlivě omítány hlínou a někdy byly malovány červenou, růžovou a světle žlutou barvou, pod střechami z hlíny na rákosových rohožích se bydlelo na podlahách někdy pokrytých rákosovými rohožemi. Topeniště a skladovací prostory se nacházely ve dvorech. Zesnulí byli pohřbíváni opět v domech a některým z nich (hlavně mužům) byly odnímány hlavy, z nichž po domodelování hlínou a dalších úpravách (zobrazení očí vtlačenými mušlemi) vznikaly pozoruhodné podobizny, snad ke kultovním účelům. Zpracovávání rostlinné potravy (*drtidla), pěstování pšenice a ječmene, *chov dobytka (*koza a *ovce) a psa a též *lov. V pozdním stupni této fáze jsou *sekery ze štípaného kamene nahrazeny exempláři broušenými. Do magických *obřadů byly nyní zapojovány hliněné sošky žen a skotu. Antropologicky má populace ráz grácilních mediteránců jako v Murejbitu IIIA.$Dvě fáze osídlení pastýřů a lovců keramického *neolitu s malovanou a rytou *hrnčinou, snad z 5. tisíciletí př. n. l. *Pohřebiště *ghassúlské kultury z pozdního 4. tisíciletí př. n. l. V *hrobkách tesaných do skály byly ukládány lebky a zbytky spálených těl s výbavou *keramiky. Z rané *doby bronzové (3. tisíciletí př. n. l.) pochází osada opevněná hradbou s okrouhlými věžemi a *příkopem. Její obyvatelé se zabývali *zemědělstvím a pěstovali styky s Anatólií a oblastmi *Sýrie a *Egypta. Střední doba bronzová (asi 2000–1500 př. n. l.): skalní hrobky pěti různých typů, v nichž spočívají nebožtíci s výbavou *dýk, keramiky či obojího. Sídliště opevněné mohutnou hradbou se zešikmenou střední částí („glacis“) bylo dvakrát obnoveno. Mladší skupina skalních hrobek, v nichž byli uloženi zesnulí bohatě vybavení *nábytkem, osobními potřebami (pečetítka v podobě skarabů, hřebeny, paruka?) i nádobami s jídlem (skopové) a nápoji. Vrstvy mladší než 14. století př. n. l. byly většinou odstraněny erozí. Doložena je obytná zástavba *doby železné (1200–587 př. n. l.). Po propuštění *Židů z babylonského zajetí (538 př. n. l.) bylo město osazeno 345 navrátilci.$Navzdory mínění některých konzervativnějších badatelů ukazuje věcné hodnocení archeologických nálezů zastávané většinou odborníků, že tu není žádný doklad izraelského dobytí města, tak jak je líčí *Starý zákon (Joz 6). Literární rozbor zprávy z Joz 6 ukazuje, že v ní jde spíše o *liturgii než reportáž; přesněji jde asi o scénář slavnosti, kterou tu *Izrael konal patrně od velmi staré doby. Nevíme, zda tato slavnost navazovala na podobné slavnosti konané na jiných místech, či na nějaké rity předizraelské, které starý Izrael převzal a přeznačil po svém. Stále se vracející sedma, měsíční číslo, předjerišského izraelského *rituálu podle Joz 6 naznačuje, že v pozadí zprávy je nejspíše zápas s měsíčním kultem, lokalizovaným původně na místo, které připomínalo měsíc svým jménem. V izraelské době bylo Jericho (navzdory zmínkám v Joz 6,26 a l Kr 16,34) patrně stále obydleno (srov. Sd 3,13; 2 S 10,5), ale zřejmě jen malou a nevýznamnou skupinou obyvatel. Stop po osídlení je velice málo. Podle zmínky v Neh 3,2 mělo Jericho i po návratu z babylonského zajetí judské obyvatele. Snad je znovu zpustošil perský vládce Artaxerxés III., jistě to však nevíme. Nová významná kapitola dějin Jericha začíná až v době Hasmoneovců. Byla tu *pevnost či spíše jen pevnůstka, kterou podle Strabóna dobyl Pompeius. *Král Héródés a Archeláos zřídili v Jerichu přepychové *stavby v *helénistickém slohu. Jejich zbytky byly objeveny a ukazují, že šlo o poměrně rozsáhlý komplex staveb. Po nešťastném konci židovského povstání v létech 66–70 n. l. ztratilo Jericho zcela svůj dřívější význam a od 4. století n. l. bylo již úplně pusté. Byzantské Jericho, které bylo dokonce sídlem *biskupa, neleželo na starém pahorku, nýbrž na místě dnešního Jericha, stejně jako Jericho křižácké. (Petr Charvát, Jan Heller)