*město v Judských horách na hranici úmoří Středozemního moře a Mrtvého moře, na okraji Judské pouště (*Izrael). *Jméno je dobře doloženo již ze staré doby na egyptských klatbových textech z 19. nebo 18. století př. n. l. jako Rušalimum nebo Urušalimum, v dopisech z *Tell el-Amarny (kolem roku 1400 př. n. l.) jako Urusalim, v asyrských nápisech ze 7. století jako Ursalimmu atd. První část jména odpovídá sumerskému //uru//, „město“, hebrejsky //cir//. Druhá část //salim// či //šalim// může znamenat jako apelativum „pokoj, mír“; jako proprium je názvem boha Šalima. Zdá se, že bůh Šalim a jeho družka Šulmanitu byla stará místní *božstva, uctívaná v Jeruzalémě až do příchodu Izraele. Někteří badatelé se domnívají, že ohlasem jejich kultu je ve *Starém zákoně *Píseň písní, v níž při izraelské úpravě nahradilo jméno *Šalomoun a Šulamít starší jména Šalim a Šulmanitu. Jméno Jeruzalém je ve Starém zákoně zmíněno asi 600krát, nenajdeme je však v knihách *Mojžíšových. Starší tvar jména Jerušalem byl upraven později (masorety) na Jerušalajim, možná proto, aby obvyklá hebrejská koncovka místních jmen -//ajim //(původně duál) zastínila vzpomínku na nepravověrnou minulost jména. Pozdější (od 2. století př. n. l.) tvar jména Hierosolyma spojuje druhotně prvou část jména s řeckým výrazem //hieros//, „posvátný, svatý“ a //hieron//, „svatyně, chrám“, protože v Jeruzalémě stál *chrám. Tento tvar jména získal převahu. V *Novém zákoně je jak tvar Ierousalém, tak Ierosolyma, druhé jméno se vnímá jako neutrum plurálu. V latinské *Vulgátě jsou doloženy dokonce čtyři tvary: Hierusalem, Ierusalem, Hierosolyma a Ierosolyma. *Arabové jej nazývají El-kuds „Svaté (totiž město)“, snad v navázání na tradici Starého zákona, podle níž je Jeruzalém „město svaté“ //(cir haqqodeš//, Iz 48,2; 52,1; Neh 11,1; Dan 9,24). Ve starších textech se nazývá také Jebús (*Jebúsejci) podle dřívějších obyvatelů (Sd 19,10; l Pa 11,4n), město *Davidovo, protože je David dobyl (2 S 5,6–9; l Pa 11,5). Někteří badatelé se však domnívají, že název „město Davidovo“ se v přesném slova smyslu vztahoval jen na jihovýchodní pahorek, ležící jižně od chrámové hory. Ta se jmenuje od pradávna Sijón a stál na ní od doby Šalomounovy chrám. Horu Sijón ztotožňuje již 2 Pa 3, l s horou Mórija, kde měl být obětován Izák (Gn 22,2). Po porážce židovského povstání za *císaře *Hadriana byl odžidovštěný Jeruzalém přejmenován na Aelia Capitolina; jméno Aelia či Ailia najdeme ještě u *církevních Otců.$Jeruzalém leží asi 25 km na západ od severního okraje Mrtvého moře na horském hřebeni, který je zároveň rozvodím mezi Středozemním a Mrtvým mořem. Staré město se sklání od vyššího severozápadu (790 m) k nižšímu jihovýchodu (720 m). Skála, nad níž stál chrám, který dnes leží uvnitř Omarovy *mešity, má vrchol ve výšce 744 m. Okolí je však vyšší, jmenovitě nově vzniklé židovské čtvrti na severu a západě města. Čtvrť Romema leží ve výši 826 m. Na východě je starý Jeruzalém ohraničen údolím potoka Kidrón, tekoucího ze severu na jih a patřícího již do povodí Mrtvého moře. Na jihu je oblast starého osídlení ohraničena údolím Hinóm (Gehenna), které se spojuje s údolím Kidrónu na jihovýchodě města. Za údolím Kidrónu je hora Oliv, její severní pokračování se nazývá Skopus a dosahuje výšky 826 m. Jižně nad vsí či nyní spíše čtvrtí Silvan je „Pahrbek pohoršení“, vysoký 714 m. Jméno „pohoršení“ upomíná na modlářská zařízení z doby Šalomounovy (l Kr 11,7; 2 Kr 23,13). *Klima vyznačuje, stejně jako celou *Syropalestinu, protiklad mezi dobou dešťů (zhruba naše zima) a dobou sucha (naše léto). Předěly těchto dob jsou přibližně v čase jarní a podzimní rovnodennosti. Hlavní deště přicházejí v prosinci až v únoru, kdežto od května do září neprší vůbec. Průměr srážek v posledních sto letech byl asi 560 mm za rok, toto množství však značně kolísá, roku 1959/1960 to bylo jen 230 mm a roku 1877 bylo dosavadní maximum 1090 mm. V zimě či přesněji v době dešťů může padat i sníh, ale nezůstává ležet, teploty v té době klesají v noci až k nule. Letní teploty kolísají mezi 25 °C až 35 °C ve dne, mohou však vystoupit až na 40 °C. Kolem poledne přichází většinou lehký vánek od Středozemního moře, po něm však odpoledne teplota ještě stoupá. V době mezi dubnem a červnem a pak mezi zářím až listopadem přichází někdy nepříjemný, suchý a prašný vítr od východu, zvaný širokko nebo chamsin, v novohebrejštině šaraf (Iz 49,10). Vlhkost vzduchu je nízká, může klesnout téměř k nule, takže pak se lidé cítí podrážděni a oslabeni (srov. Jon 4,8). Voda je tu sice vzácná, nicméně osídlení Jeruzaléma už od staré doby umožnily dva stále tekoucí prameny, zvané //cen gihon// a //cen rogel//, patrně totožný s „Dračí studní“ zmíněnou v Neh 2,13. Vedle živých pramenů měl ovšem starý Jeruzalém nádrže a *cisterny, které obsahovaly i desítky tisíc krychlových metrů vody a byly důležité zejména v dobách obležení. Protože pramen Gíchónu ležel mimo *hradby, byl už v předizraelské době ke Gíchónu vykopán podzemní přístup. Taktéž ze staré doby pocházel povrchový kanál, který odváděl část vody z pramene Gíchónu kolem jihovýchodního pahorku do „starého“ či „dolního rybníka“, přesněji nádrže. *Král Chizkijáš dal tento kanál zasypat a místo něho vyhloubit ve skále tunel, který vedl vodu od Gíchónu do „horního“ čili „královského rybníka“ (nádrže). Tento tunel byl objeven, prozkoumán a našel se v něm pověstný šíloašský nápis, oslavující dokončení tunelu, prokopávaného z obou stran. Ještě v době královské byla patrně zřízena další nádrž nedaleko hrobu Davidova (Neh 3,16). Další nádrž byla u tvrze Antonia, jiné dokonce, má-li pravdu Josephus Flavius, na baštách jeruzalémských hradeb. V severovýchodním rohu města byl „rybník synů Izraele“, arabsky //Birket beni isracin (isracil), //který měl podle archeologů obsah více než 100 000 m3 vody. Je sice poprvé zmíněn až v islámské době, ale je jistě starší.$Zatímco většina významných starověkých měst vznikala u velkých řek nebo při významných cestách, ležel Jeruzalém vždy stranou. Byl dostupný jen skrze klikatá údolí a byl v předizraelské době poměrně malý, menší než třeba *Megiddo nebo Chasór. Je nepochybně velmi starý. Na jihovýchodním pahorku se našla *keramika ze 4. tisíciletí př. n. l. Písemné zmínky jsou však až z 2. tisíciletí př. n, kdy bylo město sídlem malého kanaánského *státu. Dopisy z Tell el-Amarny dokládají, že tento stát byl stejně jako *Palestina vazalským státem *Egypta. Král David jej dobyl (2 S 6) a jeho nástupce Šalomoun ozdobil stavbami, jmenovitě chrámem a svým palácem, a to ve spolupráci s *Foiníčany. Po rozdělení říše po smrti Šalomounově zůstal Jeruzalém hlavním městem jižního, *judského království. Roku 586 př. n. l. jej dobyl babylonský král *Nabukadnezar II., město bylo zničeno a chrám vypálen. Po návratu z babylonského zajetí *Židé znovu Jeruzalém osídlili, obnovili chrám a později pod vedením Nehemjáše i hradby, které však v době trvání *perské říše měly spíše význam právně náboženský nežli strategický. Vydělovaly židovskou pospolitost jako svébytný a do jisté míry autonomní celek z vlivu sousedů, kteří chtěli, aby se Židé asimilovali a splynuli se svým okolím. V knize Nehemjášově máme řadu údajů o různých jeruzalémských *lokalitách, jmenovitě o *branách v hradbě. Archeologické nálezy tyto údaje potvrzují.$V *helénistické době se dostala Palestina roku 302 př. n. l. pod *vládu *Ptolemaiovců, kteří dali jeruzalémské hradby odstranit. Znovu byl Jeruzalém opevněn pod veleknězem Šimeónem II. kolem roku 200 př. n. l. a rovněž byla v té době vystavěna velká cisterna (Sír 50,1–4). Po vítězství *Seleukovce Antiocha III. nad Ptolemaiovci připadla Palestina roku 198 př. n. l. Seleukovcům. Za jeho nástupce Antiocha IV. Epifana (175–164 př. n. l.) vypuklo makabejské povstání. Antiochos dal hradby strhnout, dal však na místě starého „města Davidova“ (lMak l,29n) vystavět *hrad, zvaný Akkra, který se stal střediskem helénistické polis, odkud měla být postupně helenizována celá *Judea. Přesná poloha tohoto hradu je dosud předmětem sporu archeologů. Násilná helenizace vyvolala makabejské povstání v roce 168 př. n. l. Už po čtyřech letech dobyli *Makabejci Jeruzalém, jmenovitě chrám, a v něm v prosinci 164 př. n. l. obnovili pravidelnou bohoslužbu. Opevněná Akkra však padla do rukou Šimona Makabejského až roku 142/141 př. n. l., který ji obsadil svými vojáky a opravil a zvýšil jeruzalémské hradby kolem města. Akkru zničili podle Josefa Flavia později *Syřané, už za Heroda z ní nic nezbylo. Ale Hasmonejci vystavěli jinou, novou *pevnost u severozápadního cípu chrámového nádvoří, jejímž předchůdcem byla zřejmě „bira“, zmíněná ve Starém zákoně u Neh 2,8; 7,2. Josefus ji nazývá Baris. Bydlil v ní už Jan Hyrkán jako velekněz, Héródes ji přestavěl a nazval na počest svého ochránce *Marka Antonia hrad Antonia. Později tento hrad obsadili *Římané a měli z něho výhled na to, co se dělo na chrámovém nádvoří. To bylo důležité, protože tak mohli hned v zárodku zasáhnout, když se na chrámovém nádvoří jako na tradičním shromaždišti začaly srocovat davy. Mezi zajímavosti héródovského Jeruzaléma patřily věže Hippikos, vysoká 80 loktů, Fazael, vysoká 90 loktů a Mariamne, jejíž výšku neznáme. Byl tu i most přes údolí Tyropoion („Sýrařů“) vedoucí od Héródova paláce na západním pahorku k jižní části chrámo­vého pahorku. Zřejmě tu byl už dříve, Héródés jej pouze obnovil a přestavěl. Dějiny starého Jeruzaléma končí jeho zničením ve vespasianovské válce v letech 66–70 n. l.$Archeologické výzkumy Jeruzaléma začaly po polovině 19. století a pokračují dodnes: francouzský výzkum 1860 (Louis Felicien de Saulcy [1807–1870]), britský výzkum 1864 (Charles Wilson), 1867–1870 (Charles Warren) a 1871–1875 (Herbert Maudslay), německý výzkum 1881 (Herrmann Guthe, Carl Schick), další britský výzkum 1894–1897 (Francis John Bliss, Arthur Dickie) a 1909–1911 (Matthew Parker), francouzský výzkum 1913–1914 a 1923–1924 (Raymond Weill), britské výzkumy 1923–1925 (Robert Macalister, James Duncan), 1927–1929 (Geoffrey FitzGerald a John Crowfoot), 1931–1938 (Robert Hamilton), a 1934–1947 (Carl Johns), výzkumy Izraele 1954–1962 (Yohanan Aharoni) a 1961–1964 (Yigal Yadin), britsko-francouzský výzkum 1961–1968 (Kathleen Kenyonová, Roland de Vaux), britský výzkum 1964–1966 (John Hennessy) a izraelské výzkumy 1968–1983 (Benjamin Mazar, Nehemiah Avigad, Ruth Amiranová, Arik Eitan), 1971–1976 (Menahem Broshi), 1976–1980 (Hezechiel Geva) a 1978–1985 (Yigal Shiloh). (Jan Heller, Petr Charvát)