český básník, dramatik a překladatel. Zpočátku tvořil v duchu *existencialismu, později, jako málokterý český básník, dokázal spojit humor a sebeironii s tragickým životním pocitem nebo dokonce s vědomím absurdity životního počínání v jediné básni či jednom písňovém textu. V jeho básnické tvorbě se postupně sbližovaly, prolínaly a v nejúspěšnějších případech syntetizovaly postupy a postoje uplatňující se dříve pouze v jednotlivých oblastech jeho tvůrčí aktivity. Laskavý humor a sebeironie tvořily integrující osu tohoto vývoje, zatímco *konfrontace, *koláž, imitace, střídání žánrových technik, mystifikace a mytizace byly charakteristickými stavebními prvky: ve své *poezii z druhé poloviny šedesátých let přesáhl prostor české literární tradice a vybudoval pomocí *ironické a sebeironické nadsázky originální postmodernistický koncept básnické tvorby. Krystalizační osou jeho tvůrčího vývoje se stalo blues. Tento původně hudební černošský žánr je obsažen již v jeho první, rukopisné sbírce //Tulák spí na louce// z roku 1936. Blues je i na konci Kainarovy tvůrčí dráhy: //Moje blues// je název poslední sbírky z roku 1966. Kainarovy protektorátní písňové texty, z nichž mnohé zlidověly, zachycovaly „bluesové“ generační pocity i atmosféru okupace neméně autenticky jako básně jeho nejlepší „okupační“ sbírky //Osudy// (1947; vznikla v letech 1940 až 1943). Je v nich smutek nenaplněné lásky a rezignace, mají nápad a vtip. Jejich protagonisté dokáží vyměnit dívku „za láhev brandy prastaré“ a rovněž oběsit se „samým štěstím na římse“ … Jen malá část z nich se dostala za autorova života ke čtenářům, a to v útlém výboru //Miss Otis lituje //(1969). Kainarovy písňové texty a básně z doby německé okupace mají zcela odlišnou poetiku. V písňových textech se prosadil hovorový jazyk, konkrétní obraznost, přímočarý, plebejský humor a snaha jasně a přehledně zpracovat téma, v básních složitá stylizace, *symbolika a metaforika, prozrazující vliv Thomase Stearnse Eliota, Františka *Halase, Vladimíra *Holana, Reinera Marii *Rilka, a jen zčásti civilní moderní americké poezie, v níž hledali inspiraci členové Skupiny 42. Mezi osudy hrdinů Kainarových básnických a písňových příběhů existují nápadné shody. Zachycují zejména jejich prohry, slabosti, nedostatky a vášně, v podtextu zaznívá tragický životní pocit a přesvědčení, že nelze změnit osud, který je člověku přisouzen. Součástí tohoto pocitu bylo také vědomí či poznání absurdity světa a marnosti lidského počínání.$Komplementárním výrazem absurdity se stal nonsens. Absurdita, kterou uměl půvabně rozehrát v říkadlech pro nejmenší //(Říkadla, Zlatovláska)//, se nejednou projevila jako výraz jeho hlubšího vnímání skutečnosti – jednou jako drama bez racionálního základu, jindy jenom jako součást vtipně pointované výpovědi. V jeho příbězích se lyrickým mluvčím často stává nadosobní vypravěč, který popisuje jednotlivé tragické nebo humorné lidské osudy. V písňovém i literárním blues jde naopak o zaujatější, vyhrocenější vypravěčský postup, o monolog, jehož mluvčí je současně hrdinou příběhu. Nejvyhraněnější formou těchto monologů je „autobiografické“ blues, kde autor bilancuje své životní role. Také v těchto monolozích zaznívá tragický životní pocit a ztráta životních *ideálů, vypravěč však nebere sám sebe vážně, umí ironicky zlehčit svůj *úděl nebo si dokonce dělá legraci sám ze sebe. U autobiografického blues se současně silně prosazuje téma smrti a také snaha bilancovat životní osud. Často je v něm vysloveno básníkovo krédo: neustrnout a nepřijmout pohodlí vykalkulovaného *životního stylu. Psal také verše pro děti a divadelní hry //(Nebožtík Nasredin)//. (Jiří Pavelka)