život *Japonců byl odpradávna úzce spojen s přírodním děním a *příroda se všemi svými jevy proto hrála určující roli i v jediném původním japonském filozoficko-náboženském systému, v //*šintoismu//. Tento kult přírody byl později doplněn staročínským taoistickým učením (*taoismus) o harmonické jednotě protikladů – kladného prvku //jang //(japonsky //jó//) a záporného prvku //jin //(japonsky// in//) (*jin-jang). Všechny tyto vlivy společně s převážně zemědělským charakterem života, založeným na mokrém pěstování *rýže, vedly k tomu, že běh *času, jeho měření a určování bylo často záležitostí spíše magicko-astrologickou než matematicko-astronomickou. Astrologická tradice je patrná i při určování tzv. „šťastných“ a „nešťastných“ dnů v rámci šestidenního cyklu, které dodnes hrají významnou roli ve veřejném i osobním životě většiny Japonců.$Základem určování času v Japonsku byl *lunární kalendář (//inreki//, respektive //kjúreki//), jehož znalost se do Japonska dostala z Číny přes Koreu a který se s menšími změnami používal od roku 604 až do roku 1872, kdy byl oficiálně zaveden *gregoriánský kalendář (//jóreki//, respektive //šinreki//). Jeden synodický *měsíc //(sakubógecu)//, tj. doba od jednoho novoluní ke druhému, však trval 29,53 dne, a proto se v tomto *kalendáři pravidelně střídaly „malé“ měsíce //(šó no cuki)// o délce 29 dnů s „velkými“ //(dai no cuki)// o 30 dnech. Za první lunární měsíc nového roku se považoval ten, kdy *Slunce vstoupilo do znamení Ryb. Jelikož běžný lunární rok //(heinen)// trval pouze 354 dny, docházelo ke zpožďování oproti *solárnímu (slunečnímu) kalendáři o 11,2422 dne ročně, a bylo tedy nezbytné zařazovat každý třetí rok jeden přestupný měsíc //(uruu doši)//.$Lunární kalendář byl sice výhodný pro běžný život, ale zcela nevhodný pro určování zemědělských prací a agrotechnických lhůt. Proto souběžně s lunárním (občanským) rokem existoval i solární (přírodní) rok, tj. doba od jednoho zimního slunovratu ke druhému. Zimní slunovrat sám o sobě však ještě neznamenal počátek nového solárního roku; byl pouze jedním z 12 časových úseků //(secu)// o délce 30,44 dne. Počátek každého období se označoval jako //sekki// a střed období jako //čúki//. Vzniklo tak celkem 24 časových úseků, každý se svébytnou funkcí a s osobitým jménem povětšinou odkazujícím k zemědělským pracím. Každé období se dále dělilo na pětidenní cykly, které svými názvy vyjadřovaly postupné proměny přírody.$K určování *letopočtu se tradičně užíval systém jednotlivých ér //(nengó)//. Praxe vyhlašovat éry byla v Japonsku zavedena společně s přijetím čínského modelu státní správy a používá se nepřetržitě od roku 645 až do současnosti. Od roku 1868 jsou jednotlivé éry ztotožňovány s dobou panování příslušného *císaře. V období 1336–1392 sice došlo k rozštěpení císařské moci na tzv. Jižní a Severní dvůr //(Nanbokučó)// a tudíž i k dvojímu označování jednotlivých ér, nicméně spor o *legitimitu byl oficiálně ukončen v roce 1911, kdy byl za legitimní prohlášen dvůr Jižní, a éry vyhlášené Severním dvorem byly z oficiální *genealogie vyškrtnuty.$Kromě systému ér se pro bližší určení konkrétního data používal šedesátiletý cyklus //(eto)//, který vznikl kombinací decimálního systému tzv. deseti „kmenů“ //(džukkan)// a duodecimálního systému dvanácti „větví“ //(džúniši)//. Systém deseti „kmenů“ vycházel ze staročínské představy o pěti přírodních elementech – dřevo //(ki)//, oheň //(hi)//, země //(cuči)//, kov //(ka)//, voda //(mizu)//, které jsou základními stavebními prvky *světa. Jelikož každý z těchto pěti základních prvků může vystupovat v podobě kladné //(jang)// či záporné //(jin)//, vzniká deset vzájemných kombinací neboli deset „kmenů“. Systém tzv. dvanácti „větví“ //(džúniši)// odpovídá dvanácti zvířatům východního *zvěrokruhu: krysa //(ne)//, buvol //(uši)//, tygr //(tora)//, králík //(u)//, drak //(tacu)//, had //(mi)//, kůň //(uma)//, ovce //(hicudži)//, opice //(saru)//, kohout //(tori)//, pes //(inu)// a kanec //(i)//. Kombinací těchto dvanácti zvířat s pěti základními prvky získáváme šedesátiletý cyklus. (Jan Sýkora)