*kalendář, který vytvořili a užívají *Tibeťané (ale převzali jej i Bhútánci, *Mongolové a Sikkimců) a který vešel v obecnou známost pod pojmem „vnitroasijské chronologie“. Výchozí chronologickou jednotkou je //den (žag)//, ve smyslu „den a noc“, tedy časový úsek od jednoho východu *Slunce do druhého. Skládá se z 12 „dvouhodin“ //(khjim)//, označovaných zpravidla příslušnou denní, respektive noční dobou (rozbřesk mezi 6.–8. hodinou, východ slunce 8–10, sluneční teplo 10–12, poledne 12–14, odpoledne 14–16, soumrak 16–18, západ slunce 18–20, tma 20–22, hluboká tma 22–24, půlnoc 0–2, konec noci 2–4, svítání 4–6), doplněnými názvem jednoho z dvanácti *zvířat tibetského *zodiaku (viz níže). Kupříkladu „Půlnoční myš“ je doba mezi 0.–2. hodinou. – „Dvouhodina“ je základní časovou jednotkou členění tibetského dne, z níž se odvozují všechny další.$Jedna „dvouhodina“ se dělí na 5 „vodních hodin“ //(čhu-cchod)// po 24 našich minutách. Někdy se dvě takové „vodní hodiny“ spojují v jednu mezijednotku, zvanou //jud-cam// (48 minut). Jedno //khjim// se tedy rovná též 2 a půl //jud-cam//.$Jedna „vodní hodina“ má 60 „vodních minut“ po 24 našich vteřinách a jedna „vodní minuta“ se dělí na 6 „dechů“, každý po 4 vteřinách.$Kromě členění na „dvouhodiny“ existuje ještě jiné, méně „vědecké“ členění dne, a to na osm //thun-cchod// (každé po 3 našich hodinách), případně na čtyři //thun-mcchams// (každé po 6 hodinách), případně na tři //dus// (každé po 8 hodinách).$V nové době se však stále více uplatňuje evropský způsob dělení dne na 24 hodin, každá po 60 minutách a ty opět po 60 vteřinách.$Obdobně jako u nás, tvoří sedm dnů //týden (bdun-phrag)//, přičemž jednotlivé dny jsou pojmenovány podle planet staré tibetské astronomie: //gza’ ňi-ma// (doslova „planeta Slunce“) – neděle, //gza’ zla-ba// (*Měsíc) – pondělí, //gza’ mig-dmar// (Mars) – úterý, //gza’ lhag-pa// (Merkur) – středa, //gza’ phur-bu// (Jupiter) – čtvrtek, //gza’ pa-sangs// (Venuše) – pátek, //gza’ spen-pa// (Saturn) – sobota.$Jednotlivé dny mají též své typické *symboly, případně jsou spojovány s některými „prvky“ (*oheň, voda, vzduch a *země) a z hlediska astrologického jsou některé dny šťastné a jiné nešťastné (středa a sobota kupříkladu jsou dobré pouze pro příjem, nikoli výdej věcí apod.). Jako u nás i v *Tibetu je běžná představa i úzus časového úseku v délce dvou týdnů či čtrnácti dnů //(gza’-’khor gňis)//.$//Měsíců (zla-ba)// čítá tibetský rok celkem dvanáct, výjimečně třináct (viz níže), ale jejich nomenklatura se liší od naší. Říkají buďto //zla-ba// + pořadová číslovka od „první“ do „dvanáctý“, tedy //zla-ba dang-po//, „první měsíc“ (konec února – začátek března) a obdobně //gňis-pa// (druhý), //gsum-pa// (třetí), //bži-pa// (čtvrtý) atd., nebo kombinují název zvířete tibetského zodiaku se slovem //zla// (měsíc), tedy //’brug-zla//, „měsíc Draka“ (konec února – začátek března), //sbrul-zla//, „měsíc Hada“ (březen–duben) atd. Pro jednotlivé měsíce existuje též celá řada poetických názvů a metaforických označení, jež tu nelze všechny vyjmenovat.$Měsíc, zpravidla o třiceti dnech, se dělí na „horní [polovinu] měsíce“ (též „bílá strana“) od 1. do 15. dne včetně a na „dolní [polovinu] měsíce“ (též „černá strana“) od 16. do 30. dne včetně. Jednotlivé dny se obvykle seskupují do šesti pětic, označovaných symbolickými názvy a pořadovými čísly „první“ až „šestý“: šťastný, dobrý, vítězný, prázdný, úplný. Někdy se setkáváme s jinou pěticí názvů, a sice: hoch, dívka, jinoch, zralý (tj. dospělý), stařena. Tak kupříkladu //bzang-po gsum-pa//, doslova „třetí dobrý“ je každý devátý den v měsíci stejně jako //bu-mo gsum-pa//, „třetí dívka“.$Vždy tři a tři měsíce se spojují v //roční období// (//dus-cchigs// nebo //nam-dus//). V mírném pásu jsou čtyři: jaro, léto, podzim, zima. Někdy, zejména v překladové literatuře, se můžeme setkat s kombinací indického a tibetského dělení roku na šest ročních období, každé po dvou měsících (předjaří, jaro, léto, období monzunových dešťů, podzim, zima).$//Rok//, tato základní jednotka *času v práci historika, začíná v Tibetu zpravidla v druhé polovině února s objevením se Měsíce v novoluní. Tibetský rok //(lo)// je rokem lunárním, vycházejícím z pozorování měsíčních fází. Jeho základem je tzv. synodický měsíc, tj. doba, která uplyne mezi dvěma stejnými fázemi (postaveními) Měsíce vzhledem ke Slunci (29 dnů 12 hodin 44 minut 2,8 vteřiny). Tato doba je delší než doba jednoho celého oběhu Měsíce po jeho dráze okolo Země, jež se rovná 27 dnům 7 hodinám 43 minutám 11,5 vteřiny (tzv. siderický měsíc). Dvanáct takových synodických měsíců představuje 354 dny 8 hodin 48 minut a 33,6 vteřiny, což je o 10 dnů 21 hodin 0 minut a 12,1 vteřiny méně než standardní délka jednoho tropického roku (365 dnů 5 hodin 48 minut a 45,7 vteřiny). Aby se tento rozdíl mezi lunárním a solárním rokem vyrovnal, vkládá se v průběhu každých devatenácti let (tzv. Metonův cyklus, podle řeckého filozofa Metona z 5. století př. n. l., v němž na období devatenácti let připadá 235 úplných synodických oběhů Měsíce) sedm přestupných měsíců (19 x 12 = 228). Časový rozdíl, který i přesto po 19 letech vzniká, představuje zhruba 2 hodiny ve prospěch roku solárního, což naroste na rozdíl jednoho celého dne teprve za 219 let (mnohem menší nepřesnost než kupříkladu u *juliánského kalendáře, kde lunární rok zůstává pozadu za rokem solárním o jeden celý den už po 128 letech).$V Tibetu je dosud hojně rozšířena představa o šťastných a nešťastných dnech. A tak, třebaže tibetský lunární rok čítá nominálně 360 dnů, vypouští se z něj čas od času několik dní, zpravidla poznamenaných zlým znamením, aby bylo dosaženo souladu s měsíčnými fázemi. Takový „nešťastný“ den se nejčastěji určí počítáním na prstech jedné ruky, přičemž do počtu se zahrnuje i mezera mezi palcem a ukazováčkem. Všechny dny připadající na tuto mezeru (druhý, osmý, čtrnáctý, dvacátý atd.) jsou považovány za „nešťastné“ a podle potřeby se vynechají.$Tibeťané užívali v historické *chronologii v podstatě těchto šesti soustav počítání let:$1) Počítání let od nebo do nějaké stanovené události, skutečné nebo legendární (kupříkladu vstoupení *Buddhy do *nirvány, příchod náboženského reformátora *Atíši do Tibetu v roce 1042 n. l., úmrtí *Congkhapy v roce 1419 apod.). Dotyčná událost se bere za výchozí bod a roky se počítají buďto dopředu nebo dozadu, přičemž rok události se započítává do výpočtu. Nevýhodou tohoto poměrně jednoduchého způsobu je někdy obtížnost stanovení přesného data základní či výchozí události. (Jinou variantou tohoto způsobu je odpočet let, jež uplynula od nebo do doby mluvčího či autora.)$2) Chronologie na základě dvanáctiletého cyklu, kdy každý rok je pojmenován podle určitého zvířete čínsko-tibetského zvěrokruhu v tomto pořadí (názvy zvířat a jejich pořadí se liší od jiných obdobných systémů, kupříkladu staroegyptského, perského, indického atd.): 1. //bji// (myš) – Aries, 2. //glang// (vůl) – Taurus, 3. //stag// (tygr) – Gemini, 4. //jos// (zajíc) – Cancer, 5. //’brug// (drak) – Leo, 6. //sbrul// (had) – Virgo, 7. //rta// (kůň) – Libra, 8. //lug// (ovce) – Scorpio, 9. //spre// (opice) – Sagittarius, 10. //bja// (pták) – Capricornus, 11. //khji// (pes) – Aquarius, 12. //phag// (vepř) – Pisces.$Dvanáctiletý cyklus, zvaný též Jupiterův, vychází z pozorování, ne zcela přesného, že planeta Jupiter potřebuje zhruba jeden pozemský rok, aby prošla na své oběžné dráze od jednoho zvířetníkového znamení k druhému a dvanáct takových let, aby dokončila svůj oběh kolem Slunce. (Jupiterův pohyb během jednoho pozemského roku nepředstavuje přesně jedno zodiakové znamení, tj. 30o, nýbrž o něco více – 30o 21´ 3´´ 36´´, což po dvanácti letech vytváří diskrepanci 4o 12´ 43´´ 12´´´, která přibližně za 86 roků vzroste na velikost jednoho celého zvířetníkového znamení a je pak třeba jeden cyklický rok vynechat.)$V tibetských textech z Tun-chuangu, jež jsou nejdávnější písemnou památkou Tibeťanů, je zachováno nejstarší známé datum, zachycené tímto způsobem, a sice „rok Psa“ (650 n. l.). Podle podání uvedla prý dvanáctiletý cyklus do Tibetu čínská princezna Wen-čcheng, manželka tibetského *krále *Songcän Gampa, v roce 641 n. l.$3) Šedesátiletý cyklus //(rab-bjung)//, nejrozšířenější a dodnes užívaný systém tibetského *letopočtu, je dvojího druhu a má svůj původ jednak v Indii (tzv. bílý čili indický letopočet), jednak v Číně (tzv. černý neboli čínský letopočet).$Hlavním rysem méně běžného „bílého letopočtu“ je pojmenování jednoho každého roku cyklu jeho sanskrtským názvem, případně tibetským překladem tohoto názvu. Pro „černý letopočet“, který dosáhl největšího rozšíření, je zase příznačné užití dvanácti zvířat zodiaku (viz výše) a pěti „prvků“ jdoucích za sebou v tomto pořadí: dřevo //(šing)//, oheň //(me)//, země //(sa)//, železo //(lčags)// a voda //(čhu)//.$Podle tohoto důmyslného systému se roky označují kombinací každého prvku vždy dvakrát s dvěma za sebou jdoucími zvířaty (například dřevo + myš, dřevo + vůl; oheň + tygr, oheň + zajíc atd.). Tímto způsobem se pět dvojic prvků opakuje šestkrát (2 x 5 x 6 = 60), zatímco sled zvířat se vystřídá pouze pětkrát (12 x 5 = 60), čímž se docílí pro každý rok jiné kombinace, a tudíž i jiného, nezaměnitelného označení.$Šedesátiletý cyklus byl uveden do Tibetu v roce 1027 současně s příchodem učení známého jako Kálačakra („Kolo času“). Šlo o mystickou nauku pozdního *buddhismu proniknutou hinduistickými a západními prvky, odvozující všechny jevy pozemského vývoje od tzv. prabuddhy (ádibuddha). Podle tradice, když bylo Buddhovi už osmdesát let, vyložil prý tuto nauku králi Sučandrovi ze *Šambhaly (bájná země buddhistické *mytologie, rozkládající se někde severně od Tibetu, snad v čínském Turkestánu či ve Střední Asii). Odtamtud se toto učení po mnoha staletích vrátilo zpět do Indie a na počátku 2. tisíciletí n. l. proniklo i do Tibetu (v roce 1027 se objevil tibetský překlad komentáře ke //Kálačakamúlatantře//).$První šedesátiletý cyklus, jak dokázali již v roce 1913 badatelé Berthold Laufer a současně i Paul Pelliot, začíná tedy rokem 1027 (nikoliv 1026, jak se do té doby mylně soudilo) a další pak následují v šedesátiletých intervalech (1087, 1147, 1207 atd.). Začíná se však nikoli kombinací „dřevo + myš“, jak by se slušelo na první rok cyklu, nýbrž v pořadí čtvrtou kombinací „oheň + zajíc“, a to proto, aby se tibetský šedesátiletý cyklus hned ve svém počátku dostal do souladu s obdobným cyklem čínským //(ťia-c’)//, kombinujícím deset „nebeských kmenů“ //(tchien-kan)//, s dvanácti „pozemskými větvemi“ //(ti-č’)//. Ten tehdy začínal v roce 1024. Přítomný cyklus, sedmnáctý v pořadí, se začal v roce 1987. Letošní rok (2002) je podle toho rokem Vody a Koně XVII. šedesátiletého cyklu.$Cykly se jen výjimečně označují svými pořadovými čísly, a v tom případě pak jejich vyznačení plní funkci obdobnou našemu počítání podle století (v Tibetu podle „šedesátiletí“). Ve většině případů toto označení chybí a pak je třeba k přesnému určení letopočtu vzít v úvahu rozmanité vnější a vnitřní faktory a jiné odjinud známé okolnosti.$Z důvodů astrologických bývají někdy sudé roky cyklu označovány jako „mužské“ //(pho)//, kdežto liché jako „ženské“ //(mo)//. Tyto přívlastky se pak vkládají mezi oba komponenty, tj. mezi prvek a zvíře. Kupříkladu //čhu-mo-lug//, neboli „ženský (tj. lichý rok) Vody a Ovce“ byl rok 2003, kdežto následující po něm rok 2004 byl „mužský (tj. sudý rok) Dřeva a Opice“ //(šing-pho-spre)// apod. Označení roků jako „mužské“ a „ženské“ slouží toliko k jejich rozlišení na sudé a liché v rámci cyklu, a je možno tudíž je vynechat, aniž by hrozilo nebezpečí dvojího výkladu.$Pro své časté užití bývá někdy šedesátiletý cyklus zjednodušován tak, že se namísto jednotlivých kombinací prvek + zvíře, respektive prvek + rod + zvíře, udává pevné pořadové číslo takové kombinace (od 1. do 60.). Tak oheň + zajíc = 1, země + drak = 2 atd. až oheň + tygr = 60. Například rok 2002 byl tedy též 16. rokem XVII. cyklu.$4) Pro Tibeťany je rok 1027 výchozím bodem – rokem jedna – jejich novodobého letopočtu, a proto se někdy setkáváme i s průběžným počítáním let od tohoto data. V takovém případě se říká //rab-lo// tolikátý a tolikátý (//rab-lo//, zkráceně za //rab-bjung-gi lo// neboli „rok [šedesátiletého cyklu] //rab-bjung//“). Rok 2002 je //rab-lo// 976.$5) Pátý způsob počítání let, nejsložitější a jen málo užívaný (zmiňují ho pouze někteří starší autoři), představuje syntézu obou cyklů, dvanáctiletého a šedesátiletého. Sestává z 252 let rozdělených na jednu periodu o 12 letech (I.) a čtyři periody o 60 letech (II.–V.). Označení jednotlivých let se děje na způsob dotyčných cyklů a nové na tomto způsobu je pouze to, že všechny roky I. a II. periody (léta 1–72) jsou považovány za „neutrální“ (//ma-ning//, doslova „bezpohlavní“), III. perioda (73–132) je celá „mužská“ //(pho)//, IV. perioda (133–192) celá „ženská“ //(mo)// a roky v poslední V. periodě (193–252), jsou střídavě „mužské“ a „ženské“. Taková chronologická soustava je ovšem pro všeobecné používání velmi nesnadná a těžkopádná, a proto je odkázána jen do *klášterů, kde se jí zabývají učení *lamové.$6) Zcela ojediněle se můžeme, zejména u moderních tibetských autorů, setkat i s takzvaným „královským letopočtem“ //(rgjal-lo)//, jenž se opírá o rok domnělého založení ještě pololegendární dynastie tibetských králů. Je to rok 127 př. n. l., kteréžto datum se při přepočtu bere jako rok 1 (včetně). Tak kupříkladu rok Vody a Koně XVII. cyklu (2002), který je 976. rokem //rab-lo//, je zároveň i 2129. rokem tibetského královského letopočtu //rgjal-lo//. (Josef Kolmaš)