1. [chronologie], ucelená soustava dělení *času do úseků na základě pravidelnosti a periodicity přírodních jevů na *Zemi i v kosmu: rotace Země, oběhu Země kolem *Slunce (*kalendář, solární), oběhu *Měsíce kolem Země (*kalendář, lunární). Jejich vzájemná nesouměřitelnost vede k různým úpravám kalendářů.$Všechny kalendáře starověkého *Předního východu používaly jako základních jednotek času den, měsíc a rok. Den začínal západem slunce a nástupem nočních hlídek u *hradeb a *bran *měst, měsíc novoluním a rok rozdílně podle opakujících se ročních období. Zatímco *Nový rok (sumersky: //zag-mu//) určoval v *Mezopotámii počátek vegetačního období po zimě (konec února, březen), začínal všude jinde kultovní rok na podzim v čase vinobraní a sklizně datlí, před orbou polí. Lunární měsíc definovaný podle novoluní měl 29–30 dnů a 12 takových měsíců trvalo pouze 354 dny. Sluneční rok má ovšem 365,2492 dne. Protože rok tvořilo 12 lunárních měsíců a pro počátky důležitých ročních období (pravidelné záplavy, čas sklizně obilnin aj.) byl rozhodující přesný rok sluneční, bylo zapotřebí vkládat do kalendáře přestupné měsíce. Dělo se tak značně nepravidelně a rozdílně, zřejmě z rozhodnutí státní *správy a nikoliv podle astronomických pozorování (*astronomie). Nepravidelnosti byly v Mezopotámii odstraněny až v l. tisíciletí př. n. l. První seznamy let s názvy podle historických i kultovních událostí (*datování) pocházejí z poloviny 3. tisíciletí př. n. l. (*Ebla), úplnější soupisy potom z konce 3. tisíciletí př. n. l. a ze starobabylonské doby (1. polovina 2. tisíciletí př. n. l.), kdy o přestupných rocích rozhodovali vladaři. V novosumerské době byl ve městě *Uru zaveden dokonce tzv. „říšský kalendář“, který však nikdy nebyl důsledně dodržován. Od počátku 4. století př. n. l. byl všeobecně používán devatenáctiletý cyklus s 1, 3., 6., 9., 12., 14. a 17. přestupným rokem. Babylonští astronomové poznali, že 19 slunečních let odpovídá 235 lunárním měsícům ([19x12] + 7 přestupných měsíců). Ve staroasyrské *obchodní kolonii *Káneš tvořilo samostatnou jednotku času 5 dnů (akkadsky: //chamuštum//), pojmenovanou vždy podle osob vykonávajících místní správu. V *Asýrii dostávaly roky jména podle vrchních správců (*eponym, //límu//). V hospodářských textech se rok dělil z praktických důvodů na 12 měsíců po 30 dnech. Počátek mezopotamského roku kolísal někdy až o 2 měsíce od jarní rovnodennosti, po zavedení devatenáctiletého cyklu se tato odchylka snížila na 27–14 dnů. Nepravidelnosti kalendáře velmi ztěžují výpočty dat *absolutní chronologie. Nejednotné názvy měsíců svědčí o lokálních městských kalendářích. Řada jmen měsíců se vztahovala k *zemědělství (například k orbě, střihu ovcí, sklizni, sladovnictví) a dále i k *svátkům a slavnostem *božstev v průběhu kultovního roku. Samostatná jména měly pouze 1., 7., 15. a 29. den, kdy začínaly jednotlivé fáze Měsíce. V textech *Starého zákona je přikládán zvláštní význam 7. dni v týdnu (hebrejsky: *šabbat), kdy bylo již podle *Desatera zakázáno pracovat (Ex 20,8–11; 23,12; Dt 5,12–15). Izraelský rok začínal na podzim se sklizní oliv. Snahy o prosazení svátků Nového roku na jaře podle babylonského vzoru se v poexilní době neprosadily.$Egyptský starověký kalendář dělil rok o 12 měsících ještě na 3 období po 4 měsících, měsíc o 30 dnech se ještě dělil na 3 dekády. Kalendářní rok byl doplňován o 5 dní, přesto předbíhal rok solární.$*Čínský kalendář z 2. tisíciletí př. n. l., užívaný i v Japonsku a v Koreji, rozlišoval v šedesátiletém cyklu obyčejné roky o 354 a 355 dnech a plné roky o 383 a 384 dnech. Sluneční rok se dělil na 6 cyklů po 60 dnech (podobně jako u *aztéckého kalendáře).$*Mayský kalendář dělil rok o 360 dnech na 18 takzvaných měsíců po 20 dnech a připojoval doplňkový měsíc o 5 dnech. Podobný byl i aztécký kalendář.$Antický *řecký kalendář počítal s rokem o 354 dnech děleným na 12 měsíců o 30 a 29 dnech. Rozdíl mezi lunárním a solárním rokem vyrovnávali *Řekové vkládáním dalšího měsíce o 30 dnech 3krát za 8 let. Počítali tedy s průměrnou délkou roku 365,25 dní.$Arabský kalendář vycházel původně též z lunisolárního roku; *islámský kalendář, zavedený roku 622, je důsledně lunární, takže rozdíl mezi kalendářním a solárním rokem narůstá za 33 našich let o celý rok.$Starověký *římský kalendář nepočítal původně se zimním obdobím; lunární rok měl 10 měsíců a trval 304 dny. Později byl vytvořen lunisolární kalendář o 355 dnech. Potřeba udržet svátky ve shodě s ročním obdobím vedla k vsouvání dalších dnů. Zdokonalení přinesl *juliánský kalendář z roku 46 př. n. l.$*Křesťané převzali juliánský kalendář a postupně ho upravovali. Nepřesnost výpočtu délky roku byla odstraněna v 16. století *gregoriánskou reformou kalendáře, dosud platnou.$Z pozdějších pokusů o reformu kalendáře byly na čas místně zavedeny *francouzský revoluční kalendář (1793–1805) a *sovětský kalendář (v SSSR v letech 1929–1940). Vyskytly se i návrhy *Organizace spojených národů (OSN) na zavedení jednotného světového kalendáře (*kalendář, věčný);$2. [literatura], žánr lidového čtení, který se s rozvojem *knihtisku vyvinul ze středověkých cisiojánů, určených k zapamatování svátků v roce. Kalendář obsahoval planetář (výklad nebeských znamení podle planet), pranostiky, astrologická, zdravotní a hospodářská ponaučení, později byl doplňován fantastickými příběhy a povídkami (toleranční kalendáře Václava Matěje *Krameria). (Blahoslav Hruška, Jaroslav Malina)