*kaligrafie, která se s *poezií a *malířstvím řadí do trojice nejvyšších čínských umění //(san-ťüe)// a lze říci, že mezi nimi zaujímá první místo. Z kaligrafického díla promlouvá v myšlenkové rovině smysl a význam nápisu, v technické rovině dovednost provedení a v estetické rovině formální dojem. Po stránce vizuální na kaligrafii nehodnotíme jen jednotlivé znaky, ale i kompozici celého textu, který se zpravidla zapisuje do svislých sloupců řazených zprava doleva.$V kaligrafii rozlišujeme pět základních *stylů: 1. pečetní písmo //(čuan-wen)//, 2. úřednické písmo //(*li-šu)//, 3. vzorové písmo //(kchaj-šu)//, 4. kurzivní písmo //(sing-šu)//, 5. konceptní písmo //(cchao-šu)//.$Existují i další styly, například nejstarší známé *písmo z *věštebných kostí //(ťia-ku-wen)// nebo velké pečetní písmo, v kaligrafii se však užívají výjimečně. Shora uvedené pečetní písmo (1), přesněji takzvané malé pečetní, je typ uměle vytvořený po sjednocení Číny v roce 221 př. n. l., jímž byly sjednoceny různé *varianty písma, užívané v porobených *státech. Pečetní písmo je velmi starobylé a bez hlubších znalostí není čitelné. V kaligrafii ožilo díky rozkvětu *paleografie a epigrafie //(ťin-š’)// v 18. století a 19. století v dílech Teng Š’-žua (1743–1805), Wu Si-caje (1799–1870) aj. Dnes se používá především na kamenných pečetích, do kterých se vyrývá. (Nutno však podotknout, že ono sjednocené písmo, které dnes nazýváme pečetní, nemělo žádnou souvislost s dobovými pečetěmi. Teprve od Tchangů se začalo téměř výlučně používat pro pečetě a odtud se nezávisle rozvíjelo umění rytí pečetí, s kaligrafií úzce související.)$Nejznámější památkou původního pečetního písma jsou nápisy na deseti „bubnech“, respektive *kamenech tvarovaných jako bubny. Tyto nápisy jsou zároveň nejstaršími známými texty rytými do kamene. Byly objeveny na začátku dynastie *Tchang v Pao-ťi (provincie Šen-si). Jejich výška je přibližně 90 cm, průměr 60 cm. Na každém bubnu je vyryta báseň o čtyřslabičných verších na lovecký námět, podobná Malým a Velkým ódám z //*Knihy písní//. Celkem bylo vyryto asi 700 znaků, v době nálezu již značně poškozených; dnes jsou dochovány 272 znaky, i tak špatně čitelné, a nápis na jednom bubnu je zcela zarovnán. Většina badatelů se shoduje, že mohou být nanejvýš z 5. století př. n. l. či začátku 4. století př. n. l. V 18. století byly zhotoveny kamenné *repliky, které jsou vystaveny v bráně *Konfuciova chrámu v Pekingu. Avšak základním pramenem pro studium forem pečetního písma je slovník //Šuo-wen ťie-c’//, který sestavil učenec Sü Šen před rokem 100 n. l.$Za dynastie *Chan se ujalo písmo úřednické (2), v němž každý znak nápisu zaujímal rovnoměrné pomyslné pole. Nerylo se do tvrdého materiálu, nýbrž psalo pružným a poddajným štětcem. Tahy se hranatě zalamují, oblost pečetního písma se vytratila. Těla jednotlivých znaků jsou „podsaditá“, roztažená do šíře. Úřednické písmo působí velmi důstojně, proto se dnes používá zejména na slavnostních nápisech, nadpisech knih a podobně.$Autentické nápisy z dob, kdy úřednické písmo vznikalo, se dochovaly na dřevěných nebo bambusových proužcích, které se za Chanů používaly jako hlavní materiál pro zapisování textů. Další skupinu památek tvoří opisy ryté do *stél z kamene, případně *frotáže (otisky), které se z nich snímaly. Je nasnadě, že texty, jež stálo za to rýt do kamene, musejí mít nesmírnou hodnotu historickou; estetická hodnota zůstává na druhém místě. Jak významná, tak krásná je //Stéla obřadního náčiní (Li-čchi pej)//, datovaná 156 n. l., umístěná v Konfuciově chrámu v Čchü-fu. Jinou ranou památkou je fragment (125x123 cm) konfuciánského *kánonu z roku 175 //(Si-pching š’-ťing)//. Je zajímavý mimo jiné i tím, že známe kaligrafa: učence Cchaj Junga (132–192), jehož *císař pověřil – vůbec poprvé v čínských dějinách – zhotovením stél s konfuciánskými texty. Hotových 46 stél bylo vztyčeno roku 183 před císařskou univerzitou v hlavním *městě *Luo-jangu a již v roce 190 zničeno při bojích s povstalci známými jako Žluté šátky. Zmíněný fragment byl nalezen roku 1934 a je uchováván v Palácovém muzeu v Tchaj-peji. Existují též staré frotáže tohoto konfuciánského kánonu, například sungské. V 17. století úřednické písmo ožilo v díle kaligrafa Čeng Fua (1622–1693), jiným významným kaligrafem tohoto stylu v novém věku byl Ťin Nung (1687–1763), jenž vytvořil variantu zvanou „lakové písmo“.$Také kurzivní písmo (4) vděčí za vznik na konci 2. století n. l. zdokonalení štětce, s kterým se dalo rychleji psát. Znaky psané tímto stylem jsou štíhlé, dynamické a elegantní a přes určitou *redukci forem stále snadno čitelné. Pro krásu a rychlost se kurzívní písmo rychle ujalo a dnes je nejběžnějším stylem i při běžném – nikoliv kaligrafickém – psaní.$Nejoslavovanější kaligrafií v kurzívním stylu, a snad nejslavnějším kaligrafickým dílem vůbec, je //Předmluva k Pavilonu orchidejí (Lan-tching sü)//, kterou nejen napsal, ale i složil Wang Si-č’ (asi 303–361). Je to podélný *svitek s 324 znaky ve 28 sloupcích. Každý znak je originální a nový: řečeno slovy teoretika Sie Chea, „vnitřně rezonuje“. Wang Si-č’ a jeho syn Wang Sien-č’ (344–386) otevírají epochu umělecké kaligrafie, rozlišenou mnoha směry s rozpracovanými estetickými principy. Jejich hlavní přínos je však na poli konceptního písma, o němž bude pojednáno níže. Úchvatná díla v kurzivním stylu vytvořili tzv. čtyři mistři dynastie *Sung: Cchaj Siang (1012–1067), Su Š’, zvaný *Su Tung-pcho (1036–1101), Chuang Tching-ťien, zvaný Chuang Šan-ku (1045–1105) a Mi Fu (1051–1107).$Teprve za dynastie *Ťin ve 3. a 4. století se rozšířilo pečlivé vzorové písmo (3), též nazývané standardní či regulérní. Je pouhou modifikací písma úřednického, bez větších zásahů do struktury znaku. Pozbylo však statické rovnováhy úřednického písma a přineslo dynamické prvky, dané nestejnou tloušťkou tahů. Znakové pole je užší a vyšší, znaky jsou pravidelné, rovnoměrně uspořádané a působí zklidňujícím dojmem. Vzorové písmo se také lehce čte, což ale neznamená, že je snadné jím psát. Při studiu kaligrafie se začíná právě tímto stylem, ať již jde o čínské děti nebo *cizince, kteří se teprve učí psát, anebo o začínající studenty kaligrafie, kteří se později většinou specializují na komplikovanější styly. Jako kaligrafický styl se //kchaj-šu// ujalo hlavně v buddhistických spisech, jmenovitě verze zvaná drobné vzorové písmo //(siao-kchaj)//, kterou se také psaly eseje při úřednických zkouškách. Dnes stejně jako dříve se vzorové písmo používá v tištěných materiálech.$Největší mistři vzorového písma, Ou-jang Sün (557–641), Jü Š’-nan (558–638) a Čchu Suej-liang (596–658), působili na tchangském dvoře a podíleli na zbudování císařské sbírky kaligrafie. V 10. století za dynastie Sung bylo vyzdviženo majestátní, ale zároveň prosté písmo pozdějšího dvorského kaligrafa Jen Čen-čchinga (709–785), konfuciánce vyhlášeného spravedlivostí a čestností.$Až abstraktním dojmem působí konceptní písmo (5), chybně označované jako „trávové“. Tento původně rychlopisný styl pro praktické účely pozvedla na úroveň kaligrafického umění elita z řad vzdělané *aristokracie za dynastie Ťin; vyvíjelo se souběžně se vzorovým a s kurzivním písmem. Konceptní písmo působí lehce a podmanivě, mistrovská ruka jím dokáže vyjádřit silné emoce. Vzniká v takové rychlosti, že jednotlivé znaky bývají pospojované: štětec se ani nezvedne od *papíru. Přesto se konceptní písmo řídí přísnými zásadami, nic není tedy klamnějšího nežli jeho zdánlivá spontánnost. Ten, kdo nestudoval zásady zkracování konceptních znaků, zápis v tomto písmu nepřečte. Jeho radikální formou je takzvané bláznivé konceptní písmo //(kchuang-cchao)//, v němž vynikl mnich Chuaj-su (činný asi 730–770).$Čínská kaligrafie je vysoce náročný umělecký směr jak pro tvůrce, tak pro čtenáře nebo diváka. Třebaže je v Číně považována za nejvyšší umění, na západě se poměrně málo sbírá a zkoumá pro obtíže spojené se znalectvím. Výjimku tvoří okruh žáků profesora Wen Fonga z univerzity v Princetonu (USA). Také Národní galerie v Praze má solidní sbírku čínské kaligrafie. (Lucie Olivová)