*kaligrafie je v Japonsku, stejně jako v ostatních východoasijských *zemích, které se hlásí k odkazu čínského *kulturního dědictví, považována spolu s *poezií a malířstvím za nedílnou součást vzdělanosti a vysoké morální vyspělosti jejího tvůrce. Téměř všichni japonští literáti a učenci byli zároveň i vynikajícími kaligrafy. Schopnost vládnout štětcem byla odedávna považována za stejně důležitou, jako ovládat umění meče a příslušníci vojenské třídy byli školeni v obou disciplínách současně. Tento přístup k psaní štětcem je dodnes patrný v japonském základním školství. Skutečnost, že krasopis //(šúdži)// je součástí učebních osnov japonských základních a nižších středních škol, jen vypovídá o tom, jak živá je dosud tato tradice.$Vzhledem k tomu, že *Japonci původně své vlastní písmo neměli, dějiny kaligrafie v Japonsku jsou ve srovnání s Čínou relativně „mladé“. Z počátku (od 5. století) Japonci jen kopírovali čínské, převážně buddhistické texty, záhy si však začali přizpůsobovat čínské znaky //(kandži)// potřebám svého vlastního *jazyka. Typickým představitelem takovéhoto systému je abeceda //manjó (manjógana)//, ve které je zapsána první japonská básnická sbírka //Manjóšú// (blíže viz *písmo, japonské).$Ačkoli znalost čínského jazyka a čínsky psané literatury tvořila ještě po dlouhou dobu základní atribut japonské vzdělanosti, nástrojem kaligrafického vyjádření se kromě *čínštiny záhy staly i japonské abecedy //(kany)//, zejména elegantní //hiragana//, která byla pro kaligrafické ztvárnění jako stvořená. Japonci sice znali již od 8. století techniku *knihtisku, ale až do konce 16. století ji aktivně nevyužívali, a i poté představovala kaligrafie neodmyslitelnou součást knih tištěných z dřevěných matric.$Postupným vývojem se v Japonsku, stejně jako v Číně, ustálilo používání pěti základních typů *čínského písma. //Tenšo//, archaické malé pečetní písmo, pocházející z období čínské dynastie *Čchin (221–207 př. n. l.), se tradičně používalo zejména na oficiálních razítkách a pečetích, zatímco //reišo//, *úřednické písmo, sloužilo převážně k psaní úředních dokumentů. Tyto dva typy archaického písma doznaly v Japonsku většího rozšíření až v období *Edo (1600–1868), kdy zájem o klasická čínská studia prožívá svoji renesanci. Standardně užívaným písmem je //kaišo//, vzorové písmo, které je snadno čitelné a v současné době představuje základní typ tištěného písma. //Gjóšo//, běžné písmo, je charakteristické spojováním několika tahů a mírným krácením celých znaků, ke kterému dochází při rychlejším pohybu štětce. Tento typ písma se nejčastěji používá v neformálním styku, v soukromé korespondenci či k zápisu osobních poznámek. Posledním typem písma s největší mírou krácení je tzv. trávové písmo, //sóšo//, jehož charakteristickým rysem je plynulé napojování jednotlivých znaků a grafémů, které společně s různou velkostí znaků a odlišnou tloušťkou tahů dodávají psanému textu svérázný rytmus a dynamiku.$Základní psací pomůcky se od dob vzniku kaligrafie v podstatě nezměnily. Patří k nim především dva druhy štětců – tlustý //(futofude)//, používaný k psaní vlastního textu, a tenký //(hosofude)//, který slouží k signování hotového díla či k psaní drobných kaligrafických nápisů. Dále je to pevná tuš //(sumi)//, vyráběná ze sazí smíchaných s klihem a vysušená do tvaru špalíku, která se tře s nepatrným množstvím vody na zvláštním *kamenu //(suzuri)//. Lahvička na vodu k roztírání tuše //(suiteki)// bývá vyrobena z *porcelánu či *kovu, stejně jako těžítko //(bunčin)//, které zabraňuje posunu *papíru po savé textilní podložce //(šitadžiki)//. Psací pomůcky se ukládají do zvláštní, většinou lakované krabičky //(suzuribako)//, která sama o sobě bývá ukázkou mistrné umělecko-řemeslné práce.$Prvním krokem k dokonalému zvládnutí jednotlivých typů písma bylo odedávna opisování a napodobování rukopisu příslušného mistra. Student začíná s kopírováním, opravdový kaligraf se z něj však stává až poté, co si vytvoří svůj vlastní osobitý styl psaní. Jelikož géniové kaligrafického umění byli většinou zároveň vynikající učenci, literáti či malíři, můžeme pojímat dějiny kaligrafie jako sukus japonských *kulturních tradic.$K raným kaligrafickým památkám patří čínské znaky ryté do kamene či kovu, z nichž za nejstarší jsou považovány nápisy na bronzovém zrcadle nalezeném v prefektuře Wakajama či na bronzovém *meči z druhé poloviny 5. století objeveném v *mohyle Inarijama v prefektuře Saitama. Tyto archeologické památky vykazují zřetelný kontinentální vliv, srovnání s vyspělejší kulturou čínskou a korejskou však nesnesou. S uvedením *buddhismu a *konfucianismu přicházejí do Japonska i první texty psané na papíře štětcem a tuší. Podle *kroniky //Nihon šoki// (720 n. l.) byly prvními písemnými památkami přinesenými do Japonska komentáře buddhistických súter zaslané roku 552 korejským královstvím *Päkče. Za nejstarší dochovaný text psaný rukou Japonce je považován Komentář k Lotosové sútře //(Hokke gišo)//, připisovaný princi Šótokuovi Taišimu. Znaky jsou psány typickým úřednickým kurzivním písmem, které se v Číně běžně užívalo od konce 4. do konce 6. století a v okruhu japonských literátů a písařů se těšilo značné oblibě i poté, co byl v průběhu 7. století přijat tchangský styl.$K jeho rozvoji přispělo zřízení úřadu pro oficiální opisy buddhistických textů //(Šakjódžo)// v císařském *městě *Nara. Několik nejstarších dochovaných opisů súter //(košakjó)// svědčí o tom, jak mistrovsky Japonci zvládli a vzájemně propojili různé styly čínských kaligrafů z raného a pozdního období dynastie *Tchang. Nejlepší kaligrafická díla z období Nara (710–784) – opisy buddhistických súter, přiložené komentáře, oficiální dokumenty i soukromá korespondence – jsou uchovány v císařské klenotnici //Šósóin//. Dokumenty z Šósóinu //(Šósóin mondžo)// dokládají nejen všeobecné rozšíření hlavních stylů *čínské kaligrafie, ale vypovídají i o způsobu, jakým si japonští písaři upravovali základní pravidla psaní jednotlivých znaků (zkrácení některé části znaku či změna pořadí tahů) a přecházeli postupně ke kurzivnímu typu písma, které se stalo základem slabičných abeced.$V průběhu 9. století získává japonská kaligrafie nové impulzy a stává se svébytnou uměleckou formou. Hlavní zásluhu na tom měl zakladatel školy ezoterického buddhismu Šingon, mnich Kúkai (774–835), který ze svého pobytu v Číně v letech 804 až 806 přivezl nejen nový kaligrafický styl, ale také povědomí o základních teoretických pravidlech a estetických normách kaligrafie. Kúkai sám jako vynikající kaligraf vytvořil celou řadu děl, z nichž prvořadé místo zaujímá //Fúšindžó//, sbírka jeho dopisů adresovaných zakladateli buddhistické školy Tendai Saičóovi. Kúkai a jeho současníci *císař Saga a dvořan Tačibana no Hajanari jsou známi pod označením //Sanpicu// (Tři štětce), kterého se jim dostalo v 17. století jako třem nejlepším kaligrafům raného období *Heian. Od konce 9. století Japonsko omezuje své oficiální styky s tchangským dvorem a začíná období pojaponšťování původně čínských vzorů a hledání vlastního uměleckého vyjádření. Japonci přestávají být v této době pouhými vynikajícími žáky čínských učitelů a prokazují osobitý tvůrčí přístup – charakteristický rys, který se nevztahuje jen na kaligrafii ale na veškerou uměleckou tvorbu. Sbírka starých a nových básní //(Kokinšú)//, kterou sestavil dvořan Ki no Curajuki či //Gendži monogatari// (vznik v letech 1001–asi 1013, česky: //Příběh prince Gendžiho//, 4 sv. Praha: Paseka, 2002–2008) z pera dvorní dámy Murasaki *Šikibu (asi 973–asi 1014) jsou toho živým důkazem. Obě díla mají nejen vysokou literární hodnotu, ale představují také mezník ve vývoji japonské kaligrafie – stávají se příkladem praktického použití japonské slabičné abecedy //(kana)//, modelem, ke kterému se budou neustále vracet celé generace japonských kaligrafů.$Proces přechodu od prostého napodobování čínských kaligrafických vzorů k jejich asimilaci a tvůrčímu rozvinutí vrcholí v polovině období Heian, na přelomu 10. a 11. století. Pro tento nový, ryze japonský umělecký přístup patrný v kaligrafii stejně jako v malířství se vžil termín //wajó// (japonský styl). V té době také vstupují na scénu další tři velikáni japonského kaligrafického stylu, označovaní titulem //Sanseki// (Tři stopy [štětce]): Ono no Tófú, zvaný též Ono no Mičikaze (894-966), Fudžiwara no Sukemasa, známý jako Fudžiwara no Sari (944-998) a Fudžiwara no Jukinari, známý pod jménem Fudžiwara no Kózei (972-1027).$Kózeiovi, který se proslavil kaligrafickým přepisem veršů čínského básníka *Po Ťü-iho, je přičítáno i zdokonalení kaligrafické formy //kany//. Ačkoli se žádný zápis //kanou//, který by byl prokazatelně Kózeiovým dílem, nezachoval, má se za to, že opis veršů básnické sbírky //Kokinšú//, známý pod označením //Kójagire// (Útržky z hory Kója), je věrným obrazem Kózeiova kaligrafického stylu. Tento styl se stal vzorem pro generace dvorských kaligrafů nejen po celý zbytek období Heian, ale i v období *Kamakura (1185–1333) (škola //Sesondži//) a *Muromači (1338–1573).$O rozmanitosti kaligrafických stylů a škol svědčí také rukopis //Sandžúrokunin kašú// (Antologie šestatřiceti básnických géniů), který vznikl někdy kolem roku 1111a je uložený v klášteře Niši hongandži v Kjótu. Přepis básní v čínských znacích i v //kaně// je dílem přinejmenším dvaceti kaligrafů a věrně odráží estetické *ideály stylu //wajó// z pozdního období Heian. Vedle Kózeiovy školy, jejíž tradice udržovalo celkem 17 generací jeho potomků, se mezi vysokou dvorskou *aristokracií z rodu Fudžiwarů (Fudžiwara no Moromiči a jeho vnuk Tadamiči) formuje nová škola //Hoššódži//, která pod označením //Gokjógoku// přetrvala až do období Kamakura. Řada znamenitých kaligrafů z přelomu období Heian a Kamakura pocházela také přímo z císařského rodu. Za všechny je možné uvést například císaře Gotobu (1180-1239) či císaře Fušimiho (1365-1317), který byl zapáleným stoupencem vytříbeného stylu Kózei.$V období Kamakura byl kultivovaný kaligrafický styl //wajó// dále rozvíjen celou řadou vynikajících mistrů. Postupem doby se ustálily dva základní proudy, které přežily až do období Muromači. První z nich představovala ortodoxní škola //Sesondži//, která uchovávala tradice sofistikovaného kaligrafického stylu z období Heian. Druhý proud naopak vynikal silně individualizovaným přístupem a jeho stoupenci pocházeli především z řad kaligrafů-básníků. Za všechny uveďme alespoň dva básnické velikány z rodu Fudžiwara – Fudžiwaru no Tošinariho, známého jako Fudžiwara no Šundzei (1114-1204), a jeho syna Fudžiwaru no Sadaieho, který se proslavil pod jménem Fudžiwara no Teika (1162-1241). Tento neortodoxní proud v rámci //wajó// je však třeba vidět ve světle nových vlivů, přicházejících do Japonska ze sungské Číny (*Sung), z nichž nejvýznamnější roli sehrál *zenový buddhismus.$Dlouhodobě stagnující ortodoxní školu //Sesondži// oživil až talentovaný princ Son’en (1298-1356), šestý syn císaře Fušimiho, který založil školu //Šóren’in//. Její estetické ideály shrnul ve svém pojednání o kaligrafii (//Džobokušó//, 1352), ve kterém též explicitně označil čtyři kaligrafické mistry heianského období hodné následování – Sugawaru no Mičizaneho (845-903), Ono no Tófúa, Fudžiwaru no Sukemasu a Kózeie. Son’en porovnával tradiční tchangské styly s excentrickými školami sungskými a sledoval proces přejímání a postupné asimilace čínských vzorů. Zdůrazňoval, že Japonsko, na rozdíl od sungské Číny, přehnaně lpí na tradicích klasické čínské kaligrafie (od Wang Si-č’a až k tchangským mistrům).$Na druhou stranu je třeba přiznat, že čínská kaligrafie období Sung měla na japonské umělce mimořádně silný vliv, především díky zenovým *mnichům, kteří během 13. a 14. století putovali do Číny, odkud kromě knih s buddhistickou tematikou přinášeli i celou řadu kaligrafických děl soudobých i starých mistrů. Za zmínku stojí dva velikáni z přelomu 12. a 13. století – zenoví mniši Eisai (1141-1215) a Dógen (1200-1253). Nebyli to však jen sami Japonci, kdo zajišťoval vzájemné kontakty mezi japonským a čínským kulturním prostředím. Současně přichází do Japonska celá řada čínských zenových mnichů, z nichž nejznámější je Lan-čchi Tao-lung (japonsky Rankei dórjú, 1213–1278), který jako jeden z prvních seznámil Japonce s dílem sungského kaligrafa Čang Ťi-č’a.$Nedílnou součást zenové tradice tzv. Pěti *klášterů //(Gozan)//, nosného uměleckého proudu období Muromači, tvořila kaligrafie zenových mnichů, známá jako //bokuseki// („stopy tuše“). Kaligrafie byla spolu s poezií považována za formu duchovního cvičení, za cestu k dosažení koncentrace a pochopení skrytých významů. Mezi mnoha vynikajícími zenovými mnichy-kaligrafy zaujímají zvláštní místo především Musó Soseki (1275-1351), Sesson Júbai (1290-1346), Teššú Tokusai (?-1366) a Zekkai Čúšin (1336-1405).$V průběhu 16. a počátkem 17. století prožívá tradiční kaligrafický styl //wajó//, vykazující známky vleklé stagnace, částečné oživení. Vděčí za ně třem mistrům označovaným jako //Kan’ei no sanpicu// (Tři štětce éry Kan’ei) – dvornímu šlechtici Konoemu Nobutadovi (1565-1614), všestrannému umělci Hon’amimu Kóecuovi (1556-1637) a mnichu ezoterické *sekty Šingon Šókadóovi Šódžóovi (1584-1659).$V tomto období začíná také kaligrafie pronikat do širších *vrstev společnosti. Kaligrafie různých stylů se objevuje v oficiálních dokumentech, stejně jako v soukromé i obchodní korespondenci. K popularizaci kaligrafie přispěly i ekonomické faktory – literáti, učenci a vzdělaní příslušníci bývalých privilegovaných vrstev jsou nuceni „prodávat“ svůj talent a výuka kaligrafie pro ně leckdy představuje jediný způsob obživy.$Období *Tokugawa (1600–1867) přináší i některé nové čínské vlivy. Založení zenové sekty //Óbaku// v jižní části Kjóta v Udži roku 1661 znamená oživení styků mezi japonskými a čínskými kaligrafy z řad zenových mnichů. Tři nejvýznamnější představitelé – původně čínští mniši z kláštera Manpukudži – Ingen (1592-1673), Mokuan (1611–1684) a Sokuhi (1616–1671) nesou tradiční označení //Óbaku no sanpicu// (Tři štětce sekty Óbaku). Dalším podstatným impulzem je obnovený zájem tokugawských intelektuálů o klasická čínská studia, který se projevuje i v kaligrafii návratem k původním čínským vzorům – tzv. čínský styl //(karajó)// na rozdíl od výše zmíněného japonského stylu //(wajó)//. Z celé řady literátů-kaligrafů se velké úctě těšili zejména Hosoi Kótaku (1658-1735), Rai San’jó (1781-1832) a Sakuma Šózan (1811–1864). Tento čínský vliv byl mimořádně silný a na jistou dobu zcela zastínil japonský styl //wajó//, o čemž svědčí celá řada kaligrafických manuálů z přelomu období Edo a *Meidži.$V moderní době je kaligrafie v Japonsku považována za nedílnou součást výtvarného umění. Po *druhé světové válce vznikla celá řada nových proudů od avantgardní kaligrafie (//zen’ei šodó//) až po výlučně abstraktní formy vyjádření a současně začíná pronikat i do zemí mimo kulturní okruh znakového písma. (Jan Sýkora)