*keramika, která se vyznačuje slinutým *střepem s vysokou pevností. Teplota výpalu se obvykle pohybuje mezi 1150 a 1350 °C. Pórozita kameniny by neměla přesahovat 2 %. Při produkci kameniny je důležitý střep s vysokým obsahem hliníku a nízkým obsahem taviv. Díky vysoké teplotě se tvoří sloučeniny hliníku a křemíku (mullit), které dávají kamenině charakteristickou tvrdost. *Čínština užívá termínu //cch’// jak pro kameniny, tak pro bílý průsvitný *porcelán. Jsou to totiž vesměs kameniny složením, *glazurou i vlastnostmi příbuzné porcelánu, neboť jejich složkou jsou rovněž živce a kaolinité hlíny (*kaolin). Proto se tyto čínské kameniny někdy označují jako „porcelánovité kameniny“. Nejstarší porcelánovité glazované kameniny byly objeveny v čínských *hrobkách z doby asi 1500 let př. n. l., největšího rozkvětu dosáhly v 10.–15. století.$Kamenina se objevuje v Číně již za dynastie *Šang kolem roku 1400 př. n. l. Od 2. století př. n. l. známe jemnou bílou kameninu //(jüe)//, která byla dál rozvinuta za dynastie *Tchang (618–907). Typická olivově zelená nebo hnědozelená barva a *živcové glazury ji řadí do rodiny *seladonů. Kamenina s živcovými glazurami se v Číně rozvíjela i v dalším období. Vedle ní se za dynastie *Sung (960–1279) objevila červená až tmavě hnědá neglazovaná kamenina (keramika //ť’ien//). V 17. století byla tato keramika vyráběna v I-singu (provincie Ťiang-su) dovážena do Evropy, kde byla vysoce ceněna hlavně pro přípravu *čaje a také imitována (v Anglii, Německu a Nizozemí). Její popularita v Evropě mizí v 18. století spolu se vzrůstající oblibou porcelánu.$V Evropě prodělala kamenina svůj vlastní vývoj. Protokamenina s pórozitou kolem 5 % se vyráběla od poloviny 12. století v Porýní. Byla pálena na teploty mezi 1000 a 1100 °C. Vlastní kamenina se objevila na konci 13. století. Vykazuje pórozitu kolem 1,5 % a byla pálena mezi 1200–1300 °C. Střep byl však stále hrubší s patrnou příměsí písku. Jemná kamenina s pórozitou okolo 0,4 % se objevuje v druhé čtvrtině 14. století. Teplota výpalu se zvýšila až na 1300–1400 °C. Dosažení takové teploty bylo umožněno vývojem horizontálních *hrnčířských pecí, které byly postupně zdokonalovány až do 18. století. V 15. století se na kamenině objevují první glazury. Zprvu vznikaly pravděpodobně náhodně reakcí popela s povrchem střepu při vysokoteplotních výpalech (viz *glazura, popelová). Postupně však v glazuře nahrazuje potaš soda, což svědčí o záměrném přidávání *soli (viz *glazura, solná). Podle etnografických údajů bylo potřeba k výpalu keramiky v peci o objemu 30 m3 zhruba 45 hodin až 3 dny. V teplotním rozmezí od 1150 do 1200 °C byla do pece vhazována *sůl (v množství několik set kilogramů). Pak byla pec uzavřena. Tato *technologie působila značné znečištění ovzduší. V Kolíně nad Rýnem, kde hrnčíři pracovali ve středu *města, vznikl v 16. století tlak na přesunutí hrnčířských pecí za zdi města. Spor mezi hrnčíři a občany vyvrcholil úplným zákazem v roce 1556 spojeným s demolicí pecí a uvězněním zpupných hrnčířů.$Výjimečnost kameniny a z ní plynoucí prestižní postavení zboží mezi evropskou keramikou se promítlo do organizace produkce. V 16. století byla výroba organizována kolem jednotlivých keramických rodin. Hlavní produkční centra sestávala z několika vzájemně soupeřících hrnčířských rodin. Každá z rodin měla několik mistrů, kteří provozovali vlastní pece. Například v Siegburgu (Německo) bylo mezi lety 1572–1578 dvacet pět mistrů ze čtyř rodin. *Cechy byly řízeny členy vůdčích keramických rodin, kteří kontrolovali kvalitu výroby, ceny, množství produkce a obchodní práva. Kromě mistrů existovaly další dvě kategorie pracovníků: *řemeslníci a učedníci. Podle otisků prstů na keramice z 13.–15. století se na výrobě podílely i děti, které pravděpodobně vykonávaly různé pomocné práce. Učedníky se mohli stát pouze legitimní nebo adoptivní synové mistrů. Bylo zapovězeno zaměstnat cizího řemeslníka. Pokud mistr zemřel, mohla pokračovat ve vedení dílny jeho žena. Pokud se však znovu vdala, musela se vedení dílny vzdát. Podle záznamů se kvantita produkce v Siegburgu ve druhé polovině 16. století omezovala ve prospěch kvality. Rodiny pálily v průměru třikrát nebo čtyřikrát ročně. Sezona výpalů keramiky byla omezena na období mezi červnem a prosincem. Celý systém sloužil k udržení exkluzivity kameniny, kterou produkoval jen úzký okruh hrnčířů. (Richard Thér)