původní název syropalestinské oblasti, zejména jejích pobřežních částí, řecky nazývaných *Foiníkie. Slovo značí původně purpurovou barvu (akkadsky: //kinachchu//) a purpurovou látku, k jejímuž barvení se užívalo *barviva, získávaného z některých druhů mořských měkkýšů. Od počátku 3. tisíciletí př. n. l. byl Kanaán osídlen semitskými *Kananejci, kteří sem přinesli městskou *civilizaci a vytvořili zde řadu *městských států. Podle *Starého zákona žili Kananejci na pobřeží a při údolí Jordánu, zatímco další etnické složky zvané souhrnně *Amorejci sídlili na vysočinách. Nejdůležitějším pramenem pro starší dějiny Kanaánu jsou tabulky z *archivu *faraona *Amenhotepa IV. – Achnatona z Achetatonu – *Tell el-Amarny. Tabulky obsahují mimo jiné korespondenci místních kananejských vládců (*Byblos, *Ugarit, Bejrút, *Sidón, *Týr, Akko, Aškalón, *Megiddo, Gezer, *Jeruzalém, *Lakíš, Chebrón aj.) s faraony *Amenhotepem III. a Amenhotepem IV. – Achnatonem z 15.–14. století př. n. l. K zásadnímu zlomu v dějinách Kananejců došlo od 13. století př. n. l. Značnou část Sýrie získali *Aramejci, kteří zde vytvořili aramejské *království s hlavním *městem *Damaškem. Samotný Kanaán obsadily postupně izraelské *kmeny (*Izrael) a podmanily si tamní kananejské městské státy. Jižní část pobřeží obsadili *Pelištejci, kteří zde vytvořili pět městských států. I když skupiny Kananejců ještě dlouho přežívaly, zachovali se Kananejci jako kompaktní etnický celek jen na části pobřežního pásu, pro kterou se později užívalo řeckého názvu Foiníkie. *Foiníčané byli tedy bezprostředními potomky Kananejců a jejich vzdálenějšími příbuznými byli rovněž *Karthágiňané – Punové. Hlavní pramen pro toto mladší období Kanaánu tvoří texty Starého zákona. Ty ovšem zaujímají vůči Kananejcům nepřátelské stanovisko a systematicky polemizují s *kananejským náboženstvím, které dlouho přežívalo a bylo posilováno vlivy ze sousední Foiníkie.$Kananejské náboženství bylo zemědělského charakteru a odráželo potřeby a tužby usedlé agrární společnosti, závislé na dešti a vláze. *Mýty se proto soustřeďují na dosažení *plodnosti *země, *přírody i samotného *člověka. Kananejská *mytologie byla zřejmě úzce příbuzná s mytologií Ugaritu a Foiníkie. Svým způsobem můžeme ugaritskou a foinickou mytologii považovat za dvě *varianty základní mytologie kananejské. Cílem mýtů, spojených s příslušnými *rituály, bylo zajistit hojnou úrodu a cyklus plodných let. Nejvyšší postavou *panteonu byl El, později v *helénistické době ztotožněný s řeckým bohem *Kronem. Především však vystupuje v kananejském náboženství do popředí bůh *Baal a ženské bohyně *Astarte, Aširtu (Athirat) a Anat. Jejich *kult v kananejské oblasti dokazují četné sošky nahých ženských postav, pocházejících z 2. tisíciletí př. n. l. Tyto bohyně *lásky, *sexuality a plodnosti byly zpravidla také bohyněmi *války a *lovu, jako například bohyně Anat, která vystupuje v ugaritské mytologii jako manželka a sestra Baala. Texty Starého zákona zmiňují z kananejských *bohů především Baala a bohyni Aširtu. Pod tím *jménem (Ašera) se ve Starém zákoně rozumí také místo, kde byla tato bohyně uctívána, zpravidla vyvýšenina či háj s *idolem dřevěného sloupu. Přesto, že se ve Starém zákoně proti kananejskému náboženství ostře vystupuje, byl jím Izrael mnohdy ovlivněn. Tak například v *bibli zmiňovaná mořská příšera *Livjátan existuje již v ugaritské mytologii a jméno ugaritského Danela souzní se jménem spravedlivého a moudrého *Daniela, zmiňovaného v bibli (Ez 14,14.20 a 28,3). Biblický zákaz vařit kůzle v mléce jeho matky (Ex 23,19; 34,26; Dt 14,21) se také zřejmě vztahuje ke kananejskému rituálu, který je zmíněn v ugaritských textech. Také po stylistické a terminologické stránce poskytují ugaritské texty řadu paralel k Starému zákonu. (Vladimír Sadek)