1. prohlášení (procedura), jíž se blahoslavený (blažený) zaznamenává do *kánonu svatých a poté je v *katolické církvi prohlášen za svatého (svatořečení). V raném *středověku k tomu stačila úcta věřících, kterou potvrdilo rozhodnutí *biskupa (do 13. století), potom tak činil *papež. Později se kromě ctnostného života vyžadovaly od blahoslaveného dva a od budoucího svatého čtyři *zázraky. Návrh na kanonizaci zkoumala zvláštní papežská *kongregace; (František Čapka)$2. v oblasti výzkumu starověkého *Předního východu se tímto termínem označuje proces výběru a ustálení formy i obsahu tradovaných textů, k němuž došlo ve starověké *Mezopotámii přibližně ve 12. století př. n. l., na sklonku panování kassitské dynastie (*Kassité). Během tohoto procesu byly texty jednoho druhu shromážděny a zapsány, případně přepracovány a opatřeny společným názvem, který byl obvykle dán zněním 1. řádky textu //(*incipitem//). Texty byly sloučeny do tzv. sbírek, pevně stanoveného sledu tabulek, na nichž byly zapsány texty delší, nebo celá kompendia. Tomuto procesu byly podrobeny jak texty naučné, tak i texty literární, které tak získaly svou relativně pevnou formu. Během procesu kanonizace byly vylučovány všechny skladby, v nichž se odrážely překonané náboženské představy, nebo z nichž vyzařovalo *zbožnění novosumerských panovníků a vládců z období dynastií z Isinu a *Larsy. Tyto skladby nebyly přijaty do souboru tradovaných textů. I za *vlády *Aššurbanipala působila řada *písařů, kteří kopírovali staré tabulky a kteří pokračovali v procesu kanonizace, který byl zahájen již ve 2. tisíciletí př. n. l., a během něhož bylo vylučováno vše, co nebylo uznáno za hodno uchování. Kanonizované (ustálené) znění textů umožňuje dnešním badatelům provádět jich *rekonstrukci na základě fragmentů pocházejících z různých historických období a z různých lokalit, neboť se od sebe mnohdy liší jen v nepodstatných *variantách. (Jiří Prosecký)