německý filozof; první představitel *německého idealismu a tvůrce transcendentální kritické *filozofie. Ačkoli vyšel z tradice reprezentované Gottfriedem Wilhelmem *Leibnizem a Christianem Wolffem, začíná jeho dílem nová epocha v tradici evropského filozofického *myšlení. Je to proto, že se jeho filozofie posunula na novou problémovou rovinu: na stupeň transcendentální reflexe předchůdných podmínek možnosti jakéhokoli *poznání//.// To je zásadní obrat; od předmětového, objektového myšlení k myšlení transcendentálnímu (*transcendence). Takové vyjádření je zkratka, za níž se skrývá, že Kant opustil dosavadní převažující způsob filozofování, které bylo vztažené na poznání *objektů či předmětů, ať už vnějšího *světa v přírodní filozofii nebo předmětů přesahujících naši zkušenost v *metafyzice. Místo toho začal zkoumat, jaké jsou subjektivní podmínky naší zkušenosti s těmito předměty, aby přes teorii zkušenosti u předzkušenostního nebo mimozkušenostního poznání nutně dospěl k teorii *rozumu. Zcela analogicky opustil v oblasti praktické filozofie (nauky o jednání) ten způsob vymezování *morálky, kdy se příkazy a zákazy, tj. mravní normy (*mravy, *mravnost), odvozují z domnělé podstaty věcí nebo z přirozenosti (bytnosti) *člověka, to znamená z určitých antropologických charakteristik. Místo toho zpracoval teorii nepodmíněné morální *povinnosti, to znamená teorii, která určuje podmínky, za kterých je mravní povinnost (//Sollen//, „povinnování“) pojmově vymezitelná a rozumově uchopitelná: pak se také může stát kategorickou a získává formu tzv. kategorického *imperativu.$Tento kantovský obrat od objektového k transcendentálnímu myšlení se nakonec stal směrodatným pro celou následující filozofii, nejen pro německý idealismus, ale pro téměř všechnu pokantovskou filozofii v 19. a 20. století. Ve vývoji Kantovy filozofie se rozlišuje obvykle mezi tzv. předkritickým a kritickým obdobím. V předkritické fázi se věnoval zejména přírodovědným a kosmologickým otázkám (*kosmologie), *fyzice a *astronomii. Postihl široké pole tehdejší *vědy a formuloval koncepci vzniku sluneční soustavy známou jako tzv. nebulární hypotéza či Kant-Laplaceova teorie (tak ji zcela mylně označil Arthur *Schopenhauer). Od roku 1770 se datuje Kantovo tzv. kritické období, to znamená údobí, v němž vznikají jeho nejslavnější práce, //Kritik der reinen Vernunft// (1781, česky: //Kantova Kritika čistého rozmyslu//. Praha: Česká akademie věd a umění, 1930, //Kritika čistého rozumu//. Praha: Oikoymenh, 2001), //Kritik der praktischen Vernunft// (1788, česky: //Kritika praktického rozumu//. Praha: Laichter, 1944, Praha: Svoboda, 1966) a //Kritik der Urteilskraft// (1790, česky: //Kritika soudnosti//. Praha: Odeon, 1975). Vedle těchto nejproslavenějších děl sem náležejí ještě především //Prolegomena zu einer jeden künftigen Metaphysik, die als Wissenschaft wird auftreten können// (1783, česky: //Prolegomena ke každé příští metafysice, jež bude moci vystoupiti jako věda//. Praha: Pelcl, 1916, //Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou//. Praha: Svoboda, 1972 [2. upravené vydání 1992]), //Idee zu einer allgemeinen Geschichte in weltbürgerlicher Absicht// (Nápad k univerzální historii s kosmopolitním účelem, 1784), //Beantwortung der Frage: Was ist die Aufklärung// (Odpověď na otázku: Co je vysvětlení, 1784), //Grundlegung zur Metaphysik der Sitten// (1785, česky: //Základy k metafysice mravů//. Praha: Laichter, 1910, //Základy metafyziky mravů//. Praha: Svoboda, 1976 [2. vydání 1990]); //Die Religion innerhalb der Grenzen der bloßen Vernunft// (Náboženství v mezích čistého rozumu, 1793) a //Die Metaphysik der Sitten// (Metafyzika mravů, 1797).$
Chronologicky je prvním dílem kritického období a základem transcendentální metody disertační práce //De mundi sensibilis atque intelligibilis forma et principiis //z roku 1770 (Forma a principy smyslového a rozumového světa). Zde je poprvé formulována Kantova //transcendentální// metoda pro výzkum otázky po možnosti metafyziky. Východiskem k její formulaci se stal rozdíl mezi dvěma druhy lidského poznání, smyslovým a intelligibilním čili //rozumovým//. Obě formy jsou na sobě vzájemně nezávislé. Smyslové poznání pramení v lidské smyslovosti //(sensualitas = receptivitas subiecti)// a jeho předmětem jsou sensibilia, čili fenomena, jevy. Smyslové poznání představuje člověku věci tak, jak se jeví ve své relaci k *subjektu. Naproti tomu intelligibilní poznání se vztahuje na intelligibilia, čili noumena. Pramenem tohoto poznání je //intelligentia (rationalitas, facultas subiecti)// poznává věci takové, jaké //jsou//. Těmito formami poznání se před nás staví svět fenomenální a svět reálný. Na tuto dvojnost se pojí problém možnosti apriorního poznání obou světů prostřednictvím formálních *principů poznání. Látka, materie čili //sensatio// smyslového poznání je pojata jako počitek, který sice ukazuje přítomnost nějakého smyslového objektu, neříká ale nic o tom, jaký ten objekt je. Tyto počitky a dojmy, které získáváme o smyslovém světě, jsou uspořádávány podle *zákonů, které nepocházejí z těchto počitků samotných, ale z naší mysli. Aby z neuspořádaných, chaotických počitků o nějakém objektu vznikl uspořádaný celek, ucelená představa nějakého objektu, musí k nim přistoupit vnitřní princip z naší mysli, který dává počitkům podobu. Tímto uspořádáním vzniká //jev// a pořádajícími zákony jsou //*prostor a *čas//. Poznání jevu je pravdivé, to znamená, že //smyslový *názor (Anschauung)// nám podává poznání, o které se můžeme opřít jako o věrohodné. Smyslový názor je tudíž pro Kanta vlastním a původním zdrojem poznání.$Na tomto základě vymezil Kant filozofii jako čistou vědu a priori, bez jakéhokoli zkušenostního příměsku. Filozofie má dvě hlavní součásti; skládá se z //transcendentální filozofie// a// metafyziky.// Transcendentální filozofie zkoumá podmínky možnosti, zdroje a meze poznání z čistého rozumu: je to systém všech principů čistého rozumu, lze ji tedy pochopit jako obecný systém principů čistého spekulativního, zkušenostně nijak nezatíženého rozumu. Její úlohou je připravit půdu metafyzice, která bude možná jako věda; transcendentální filozofie je tedy svým způsobem propedeutika k systému poznání z čistého rozumu a k metafyzice jako vědě. Zatímco kritická transcendentální filozofie je formální disciplína, tvoří metafyzika její protiklad: metafyzika je označení pro rozumové poznání předmětů. Metafyzika se skládá ze dvou velkých odvětví: //metafyziky přírody//, které odpovídá filozofie *přírody, a z// metafyziky mravů//**, **jíž odpovídá morální filozofie. Toto rozčlenění metafyziky je odvozeno z rozdělení předmětného světa na oblast //přírody //a na oblast //*svobody//. Jsou to jakési dva velké světy, svět fyzický, přírodní, a svět morální: Ve smyslovém, přírodním světě se jedná o přírodní zákony, podle nichž je apriorně konstruován svět jevů; v rozumovém, morálním světě se jedná o praktické *zákonodárství podle pojmů svobody a nutnosti, tj. o takové zákonodárství, které svobodné rozumové bytosti mohou nahlížet a akceptovat jako přírodní zákony mravního světa.$Toto formální členění filozofie bylo podkladem pro systém, který měl vzniknout, zůstal však torzovitý a nebyl nikdy dokončen. První v tomto systému je //teoretická filozofie//, jejímž hlavním dílem je //Kritika čistého rozumu//, která má prozkoumat pole kritické filozofie a vymezit možnosti a meze apriorního poznání. První část //Kritiky čistého rozumu// tvoří// Transcendentální estetika//, to znamená transcendentální teorie apriorních principů vnímání čili názoru. Transcendentální estetika obsahuje nauku o //smyslovém poznání, pokud toto poznání obsahuje prvky, které umožňují poznatky apriori//. Kant zde nezkoumá smyslovost a smyslové poznání vůbec, protože to je předmětem *antropologie; nezabývá se všemi smyslovými kvalitami, které prostřednictvím počitků subjekt získává (barva, světlo, *zvuk atd.); jde výhradně o nauku o těch prvcích smyslovosti, které umožňují poznání a priori, a tyto elementy jsou dva: //prostor// a //čas//. Už před Kantem *noetika tvrdila, že apriorní poznání je možné prostřednictvím obecných pojmů rozumu. Avšak až Kant dospěl k přesvědčení, že //nezkušenostní prvky// těchto pojmů náležejí k našemu názoru a tedy ke smyslovosti. Z toho pro *estetiku vyplývají dva hlavní úkoly: 1. dokázat, že prostor a čas původně náležejí subjektu jakožto formy jeho smyslového názoru; 2. dokázat, že prostřednictvím těchto forem názoru je možné poznání a priori. Při těchto důkazech Kant dovozuje, že prostor a čas nemohou být odvozeny ze zkušenosti prostřednictvím nějaké abstrakce z daných prostorových a časových vztahů, protože se nacházejí v základu každého názoru, ať již vnějšího nebo vnitřního. Čas a prostor jsou podle Kanta //původní předpoklady// každého nazření, tj. každého smyslového uchopení kterékoli věci jakožto věci jsoucí v prostoru a čase, jako věci prostorové a časové. Dále platí, že prostor a čas jsou neodmyslitelné momenty našeho *vědomí, od kterých nelze nijak abstrahovat. To je rozdíl proti všem zkušenostně daným obsahům prostoru a času, které kdykoli odmyslet můžeme. Z toho plyne, že prostor a čas náležejí k subjektu jako jeho apriorně produkované, nikoli aposteriorně dané formy názoru. A konečně, prostor a čas nejsou obecné pojmy, ale //názory//.$Druhá část //Kritiky čistého rozumu //se nazývá //Transcendentální analytika//, která jedná o čistých rozvažovacích pojmech a o zásadách, to znamená o apriorní výbavě „rozvažování“ //(Verstand)//, které představuje jakousi nižší, základní úroveň rozumového poznání. Zdůvodnění a založení čistých rozvažovacích pojmů (tzv. kategorií) provádí Kant cestou metafyzické dedukce a cestou *transcendentální dedukce. Metafyzická dedukce znamená, že kategorie jsou vyvozeny ze společného principu, totiž z //formy *soudu//, kterým vždy odpovídá jedna kategorie. Kant nejprve zjišťuje, že v rozvažování probíhá sjednocování (*syntéza) smyslové rozrůzněnosti pomocí soudů. Jazykově se jedná o subjekt-predikátové věty (například „všechna tělesa jsou dělitelná“). Pojmy jsou potom predikáty všech možných soudů; avšak jestliže mají být pro naši zkušenost konstitutivní čisté rozvažovací pojmy, pak musí existovat soudy, které jsou nezkušenostní a přesto pro zkušenost nepostradatelné. Takové najdeme podle Kanta tehdy, když abstrahujeme od jakéhokoli //obsahu pojmů// a sledujeme pouze formu jejich spojování, to znamená formu souzení. Dále Kant vymezuje zcela neobsažné formy soudů: forma soudu se vytváří jako výkon čistého rozvažování; pak platí, že hledané pojmy čistého rozvažování čili kategorie musí odpovídat přesně pouhým formám soudů. Následně sestavuje tabulku soudů, kterou přejímá z formální *logiky. Podle Kanta existují přesně čtyři hlediska (třídy), podle kterých můžeme členit formy souzení, a pod každé toto hledisko spadají přesně tři specifické formy: výsledně tudíž dostáváme dvanáct soudů. Kant formuluje čtyři záhlaví, z nich každé má pod sebou 3 momenty. Jsou to: 1) kvantita soudů (obecné, částečné, jedinečné); 2) kvalita soudů (kladné, záporné, nekonečné); 3) realita soudů (kategorické, hypotetické, disjunktivní); 4) modalita soudů (problematické, asertorické, apodiktické). A konečně posledním krokem přiřazuje Kant těmto dvanácti soudům odpovídajících dvanáct kategorií. Tímto posledním krokem je čistá syntéza, která nám dává čistý pojem rozvažování. Důležité je, že na pojmy nepřevádíme pouze představy, ale čistou syntézu všech představ, tj. provádíme syntézu, která se zakládá na syntetické jednotě a priori. Je to tedy stejná funkce, která dává jednotu různým představám v soudu. Nyní dává jednotu syntéze různých představ v názoru a stává se //čistým rozvažovacím pojmem//. Je to úplně stejné rozvažování, které uskutečnilo logickou formu soudu v pojmech a které nyní vnáší pomocí syntetizace rozmanitosti různých názorů transcendentální obsah do svých představ. Celá tato rozumová činnost se děje pomocí čistých rozvažovacích pojmů, které se a priori vztahují k objektům, což na úrovni logiky možné není. Tímto způsobem vzniká právě tolik rozvažovacích pojmů, které se a priori vztahují k předmětům názoru, kolik bylo v tabulce všech možných soudů logických funkcí – nemůže jich být víc ani míň, protože rozvažování je jejich funkcemi, jimiž se a priori vztahují k objektům, plně a zcela vyčerpáno. Jsou to kategorie: 1. podle //kvantity// (jednota, mnohost, veškerost); 2. podle //kvality// (realita, negace, limitace); 3. podle //relace// (inherence, *kauzalita, vzájemnost); 4. podle //modality// (možnost, existence, nutnost). Výsledkem metafyzické dedukce je tudíž řada rozdílných, ostře vzájemně vymezených a podle přesného pravidla uspořádaných kmenových pojmů čistého rozvažování.$Poslední část nauky o elementech se nazývá //Transcendentální dialektika//, která pokrývá oblast vlastního „čistého rozumu“ //(Vernunft)//. Kant v ní dokazuje, že všechny pokusy čistého rozumu o prokázání světa za fenomény, jakéhosi světa skutečného *bytí, musí nutně ztroskotat. Všechny snahy dosavadní filozofické (metafyzické) tradice, která chtěla dosáhnout poznání na poli spekulativní metafyziky, skončily neúspěchem. Čistý rozum nemůže dokázat, že *duše je nesmrtelná, že *vůle je svobodná, ani že existuje *Bůh; tudíž všechno, oč usilovala tradiční metafyzika, //nemá žádný filozofický základ//. To ale neznamená, že bychom mohli a měli toto dotazování uzavřít: naopak totiž nelze stejně tak z čistého rozumu dokázat, že duše není nesmrtelná, vůle není svobodná a Bůh neexistuje. Z toho plyne, že k *nesmrtelnosti, svobodě a Bohu nemůže čistý rozum zaujmout ani souhlasné, ani odmítavé stanovisko. *Vysvětlení této situace Kant podává v analýze čistého používání rozumu, kdy zjišťuje, že rozum sám spontánně syntetizuje a vytváří tzv. *ideje. Transcendentální ideje čili pojmy čistého rozumu jsou tři; přesněji řečeno, jde vlastně o tři //třídy idejí//, pod které jsou zahrnuty specifické mody „čistých rozumových pojmů“ //(reine Vernunftbegriffe)//. Čistý rozum nám tak poskytuje ideu k 1. transcendentální nauce o duši //(psychologia rationalis)//; touto ideou je //nesmrtelnost//; 2. k transcendentální nauce o světě //(cosmologia rationalis)//; touto ideou je //svoboda//; 3. k transcendentálnímu poznání Boha //(theologia rationalis)//; touto ideou je //nejvyšší bytost, Bůh//. U žádné transcendentální ideje není možná objektivní dedukce, poněvadž ideje nemají vztah k objektu, který bychom mohli klást jako s nimi reálně shodný: právě proto jsou to jen ideje. Ideou tedy Kant rozumí //nutný rozumový pojem//, kterému nemůže být dán žádný odpovídající předmět ve smyslech. Za schopnost myslet transcendentální ideje ale platí rozum velkou daň: když myslí ideu nesmrtelnosti, dostává se do tzv. //paralogismů//; když myslí ideu svobody, dostává se do tzv. //antinomií//; a když myslí ideu Boha, používá tzv. důkazy boží existence, které se všechny dají vyvrátit. Tyto překážky rozumu všechny způsobují, že v této oblasti jsme s rozumovým poznáním v koncích; zde už nic poznat nemůžeme, pouze poznání předstíráme tam, kde jde ve skutečnosti o //zdání//. Transcendentální ideje nikdy nemají takové konstitutivní použití, aby jejich prostřednictvím byly dány pojmy určitých předmětů. Mají ale nepostradatelné //regulativní// užití, protože vedou naše rozvažování k určitému cíli – napomáhají tudíž jednotě mezi teoretickým a praktickým rozumem, účelné jednotě světa vůbec. Můžeme proto s Kantem uzavřít: Čistý rozum, který se nám zpočátku nezdál slibovat nic menšího než rozšíření poznatků za hranice veškeré zkušenosti, tak neobsahuje – jestliže mu správně rozumíme – nic než regulativní principy, které sice požadují větší jednotu, než jaké může dosáhnout empirické používání rozvažování, ale právě tím, že cíl jeho snažení odsouvají tak daleko, dovádějí jeho souhlas se sebou samým pomocí systematické jednoty na nejvyšší stupeň. Pokud jim však rozumíme nesprávně a považujeme je za konstitutivní principy transcendentních poznatků, vytvářejí pomocí sice skvělého, ale ošidného zdání sebeklam a domnělé vědění. (Břetislav Horyna)
$${img{images/Kant_Immanuel_2.jpg}{alone}}$Immanuel Kant (1724-1804)