způsob *dopravy produktů, zboží, cestujících, případně zpráv po suchozemských *stezkách *Předního východu. Datuje se nepochybně k počátkům výměnného *obchodu, doložena je ovšem teprve písemnými dokumenty ve 3. tisíciletí př. n. l. Karavany vypravovali specializovaní dopravci nebo se v nich shromažďovala volná seskupení *obchodníků a cestujících, kteří měli – alespoň na část cesty – společný cíl. Karavanám bývaly k transportu svěřovány dopisy a jiné zásilky, takže sloužily také jako pošta; rádi se k nim přidávali i poslové. Cestování s karavanou bylo totiž úspornější a především bezpečnější. Třebaže ochrana obchodníků byla leckde zakotvena v *zákonech a zaručována vládci, zadržování kupců a jejich zboží, loupežná přepadení nebo dokonce usmrcení nebyla vzácnou výjimkou. Cestovní sezonou všeobecně byly příznivé jarní a podzimní měsíce; v letním žáru cestovní ruch v jižních oblastech utichal, v zimě se zase zcela zastavil v horách na severním okraji „Úrodného půlměsíce“. Karavany se pohybovaly po tisíciletí vyšlapávaných trasách, kde využívaly dávných znalostí terénu, brodů, průsmyků, zdrojů vody. Denně podle místních podmínek urazily 20–35 km, v těžkých horských úsecích i podstatně méně. Nocovaly v útulcích budovaných k tomu účelu nejpozději od 3. tisíciletí př. n. l., kde kromě útočiště nakoupily potraviny a napojily a nakrmily *zvířata. K nošení břemen užívaly především *oslů (přibližně 75–90 kg na jedno zvíře, podle druhu zboží), jen v rovinaté *krajině nebo tam, kde bylo třeba přepravovat objemné a těžké náklady (*měď v asyrských *obchodních osadách v *Anatólii apod.), také vozy (*vůz) tažené voly. Pouze výjimečně se od 2. tisíciletí př. n. l. uplatnil *kůň. Od 13. století př. n. l. byl jako nákladní zvíře znám *velbloud, s nímž se – od oázy k oáze – otevřely cesty přes pouště Arabského poloostrova. Zboží se ukládalo do keramických *nádob, proutěných košů (křehké věci), kožených vaků (*kovy a cennosti), látky se balily do povlaků, které se pak spolu s *textiliemi prodaly. Obaly se uzavřely a zapečetily, aby byla vyloučena nežádoucí manipulace. Předávání zboží v cíli se dělo za přítomnosti *svědků, náklad byl převážen, přezkoušen, porovnán s připojenými nákladními listy (podle zpráv z asyrské obchodní osady v *Káneši). Otevření a použití části přepravovaného nákladu se považovalo za závažné a stěží omluvitelné porušení zvyklostí. Aby k takovým přestupkům nedocházelo, býval vůdce staroasyrské karavany vybaven provozním *kapitálem a kapesným (zpravidla v podobě zvlášť zabalené části zboží), určeným k uhrazení cestovních potřeb, poplatků, cel, mimořádných vydání (například nájem člunů pro převoz, když vzedmutá řeka se nedala přebrodit). Výdaje musel v cíli cesty vyúčtovat, případně svědecky doložit. Kromě vůdce (smluvně najímaného, pokud zboží nedopravoval cestovní agent nebo člen obchodní firmy) potřebovala karavana honáky oslů (případně vozataje), eventuálně v neklidných dobách a rušných místech také ozbrojený doprovod. Velikost výpravy se neřídila jen množstvím zboží: příliš malá karavana nebyla bezpečná, příliš velká se pohybovala pomalu a kladla nadměrné nároky na honáky, noclehy, pití i krmení. Dostupné údaje se pohybují mezi 2 až 50 osly, přičemž v prvním případě pravděpodobně nejde o celou uzavřenou karavanu, nýbrž jen o jednu její součást, vypravenou jedním obchodníkem. (Jana Součková)