staročínské politicko-filozofické a státoprávní učení vzniklé v průběhu 4. století př. n. l. a zdůrazňující přesně definované a přísně uplatňované *zákony jako základ uspořádání a řízení *společnosti. V průběhu doby se ukazovalo, že řízení čínské společnosti založené na pouhém morálním apelu k dodržování *lidskosti a etických zásad a na idealizované představě šlechetného vládce je nereálné a nemůže vést k nastolení pořádku a k vytvoření pevného *státu. Není to možné proto, že téměř každý člověk ve své přirozenosti touží po prosazení svých zájmů i na úkor druhých. A pokud není spoután přísnými příkazy a zákazy, tresty a odměnami, dává přednost vlastním zájmům.$Legistický teoretik a zároveň zkušený praktik *Šang Jang (známý též jako Kung-sun Jang nebo Wej Jang, asi 390–338 př. n. l.) ve svém spisu //*Šang-ťün šu// (Kniha vévody z Šangu) se k tomuto problému vyjádřil jasně: „Lidumil může být lidumilný k jiným lidem, ale nemůže lidi přimět k lidumilnosti. Spravedlivý vládce může milovat jiné lidi, ale nemůže lidi přimět, aby se milovali navzájem. Z toho je zřejmé, že sama lidumilnost nebo spravedlnost ještě nestačí, aby bylo dosaženo dobrého řízení Podnebesí (Číny).“ Legisté //(fa-ťia)// učinili východiskem a základem svého učení přesně definovaný zákon //(fa)//. Legistický filozof Šen Tao ve 4. století př. n. l. napsal: „Právo nepřichází dolů z nebe, stejně jako nevychází ani ze *země, nýbrž vzniká mezi lidmi a musí být ve shodě s jejich smýšlením. Právo vyrovnává stejnoměrně všechen pohyb v říši. Je nejspravedlivějším, jednou provždy ustanoveným řádem. Když máme k dispozici váhu, nemůže být nikdo ošizen vydáváním lehkého za těžké. Pokud jsou délkové míry, nemůže být nikdo ošálen při určení velikosti. A existují-li zákony a ustanovení, nemůže být nikdo podveden neoprávněnými manipulacemi. I špatné zákony jsou lepší než žádné zákony …“ Šang Jang povýšil zákon na princip nejvyšší síly, která měla působit nezávisle na vůli lidí i *Nebes. Zákonu se měli bezvýhradně podřizovat všichni obyvatelé Podnebesí, od prostých lidí až po panovníka: „Vládce se svými dobrými skutky obvykle neliší od ostatních lidí, neliší se od nich ani rozumem, nepřevyšuje je ani statečností, ani silou. Ale i když mezi lidmi jsou svrchovaně moudří, neodváží se proti panovníkovi intrikovat. I když jsou stateční a silní, neodváží se vládce zabít. I když lidé mohou nahromadit milionová bohatství z hojných odměn, neodváží se rvát se o ně. I když se budou uplatňovat tresty, lidé se neodváží na ně žehrat. A to vše proto, že existuje zákon.“$Dodržování a uplatňování vyhlášených zákonů ve společnosti (kde byli za nejváženější vrstvy prohlášeni zemědělci jako tvůrci *národního bohatství a vojáci jako vykonavatelé expanzivní politiky) měli zajišťovat *úředníci nového typu. Do svých funkcí byli jmenováni na základě svých zásluh a schopností, nikoli podle stavovské příslušnosti; byli řízeni, placeni a povyšováni ústředními administrativními *úřady podléhajícími despoticky vládnoucímu panovníkovi. Proto byli zainteresováni na prosazování státní politiky a upevňování centralistické moci. Nastolení rovných možností při přijímání lidí do státních služeb (na rozdíl od konfuciánské stavovské předurčenosti) vytvářelo předpoklady k sociálnímu pohybu, mělo ve společnosti příznivý ohlas a zároveň omezovalo vytváření silných úřednických *klanů, které by se mohly vymknout *kontrole panovníka.$Legismus se ve 4. století př. n. l. začal uplatňovat v některých čínských státech a vedl tam k vytváření silných despotických *monarchií. V dalším století se však ukázalo, stejně jako předtím v případě *konfucianismu, jak je i legismus pouhou šedou teorií, zatímco živý strom života se vždy znovu zazelená s plnou silou. Úředníci totiž dokázali nalézt cesty a prostředky k upevňování vlastní *moci a pro ústřední *správu i pro panovníka bylo stále obtížnější zbytnělou *byrokracii řídit a omezovat její ambice stát se autonomní silou. Znovu proto vzplanuly diskuse mezi teoretiky legismu a konfucianismu a ti nejlepší hledali nová východiska. Mistr Sün (//*Sün-c’//, asi 298–238 př. n. l.) vytvořil jakousi syntézu obou směrů. Přijal legistickou koncepci zákona, systém odměn a trestů i stejné možnosti pro všechny při vstupu do státních služeb. Zároveň však při uplatňování zákona o trestech omezoval krutost konfuciánskými humánními normami a zajištěním ochrany úředníků a konfuciánských učenců. Vedle Mistra Süna proslul zejména Mistr Chan Fej (//*Chan Fej-c’//, 288–233 př. n. l.). Chan Fej byl nejlepším žákem Mistra Süna, ale na rozdíl od svého učitele byl přesvědčený legista. Ve svých stylisticky elegantních a logicky vybroušených spisech – jež se staly inspirací *Prvnímu svrchovanému císaři a jeho rádci *Li S’ovi – uceleně vyložil legistickou státovědu. Postihl i její hlavní slabinu – úřednictvo. Tendence úřednictva k upevnění vlastní moci na úkor jednoty státu byly v té době již zjevné a Mistr Chan Fej jako chanský princ *mravy a zlozvyky byrokracie navíc dobře znal i z vlastní zkušenosti. Tento legista a stoupenec mocného všečínského státu také ovšem dobře věděl, že silný stát není bez úřednictva možný. Proto se ve svých úvahách soustředil na problém zvládnutí a kontroly úřednictva, který považoval za jeden z nejdůležitějších. (Podobně jako později florentský politik, filozof a politolog Niccolò *Machiavelli, vypracoval zásady umění vládnout.) Radil panovníkovi, aby mezi úřednictvem nejrůznějšími prostředky neustále pěstoval ovzduší podezíravosti, vzájemné nedůvěry a nevraživosti, aby toto spříseženské *společenství spojené neviditelným předivem služeb a protislužeb štěpil na protichůdné skupiny a takto udržoval rovnováhu sil a stabilitu státu. Rovněž nabádal, aby „osvícený panovník štědře odměňoval a nemilosrdně trestal“.$Legismus začal být nejdříve a nejdůsledněji uplatňován ve státech Chan a *Čchin (i když ještě předtím došlo k jakémusi prologu legismu ve státu Čchu). V obou státech se o to zasloužili zhruba ve stejnou dobu (od poloviny 4. století př. n. l.) hlavní ministři: Šen Pu-chaj v Chan a Šang Jang v Čchin. Oba hlavní ministři byli nejen dobrými uskutečňovateli legistických zásad výstavby a řízení státu, ale také vynikajícími teoretiky tohoto učení, i když každý s poněkud jinou orientací. Podle hodnocení Chan Feje se Šen Pu-chaj nadměrně věnoval metodám „umění vládnout“ //(šu)//, zatímco Šang Jang příliš preferoval „zákony“ //(fa)//. (Viz též *civilizace, čínská.) (Jaroslav Malina)