(z latiny: //lēgitimus//, „zákonitý, zákonný, zákonem stanovený; právní; spravedlivý, náležitý, řádný, správný“), označení oprávněnosti (spravedlivosti a náležitosti) *státu (*vlády) vystupovat jako politická *moc. Každá forma lidské *společnosti je konfrontována s otázkou legitimity, tedy s otázkou, zda a proč si její řád zasluhuje loajalitu členů společnosti. Znamená tedy jednak založení na zákonném oprávnění, současně se jí však rozumí i vnitřní akceptace například politické moci, právního řádu apod. jednotlivcem, skupinou nebo společností. V *liberálních demokraciích jsou za základní legitimizační princip politické moci považovány pravidelné, všeobecné a tajné *volby do parlamentních *orgánů, případně do prezidentského *úřadu, vyjadřující širší legitimizační moc *lidu jakožto suveréna. S tím je úzce spojena legitimizační funkce *veřejného mínění, které se utváří v rámci mimopolitické *občanské společnosti; opak: ilegitimita. (Pavel Dufek, Jaroslav Malina)