bylina s modrými *květy pěstovaná pro vlákna a *semena. Podle svědectví lněných semínek na *archeologických lokalitách severní *Sýrie a *Mezopotámie se len pěstoval nejpozději od 6. tisíciletí př. n. l. Přibližně ze stejné doby pocházejí fragmenty lněné *tkaniny z *Çatal Hüyüku. Také filologická pozorování (přenesení výrazů spjatých původně s lněným vláknem v pozdější etapě též na vlnu) nasvědčují tomu, že len byl spřádán dříve, případně hojněji než *vlna, i když zřejmě nikdy nehrál tak významnou roli jako v *Egyptě. V době, kdy písemné dokumenty dovolují stanovit vzájemné relace, tj. ve 3. tisíciletí př. n. l., tvoří len na *Předním východě již jen asi 12 % užívaných textilních surovin. Předpokládáme, že jej vlna, díky snazšímu zpracování, postupně zatlačovala. Len vyžaduje poměrně úrodné půdy, které značně vyčerpává, dostatek vody, včasnou sklizeň i velké množství náročné ruční práce. Od dobrých podmínek, které mu – kromě Egypta – do konce 3. tisíciletí skýtala oblast *Uru a *Lagaše, a později ve větší míře již pouze severní Sýrie, odvisí kvalita jeho vlákna. Domácí produkce se ve 3. tisíciletí př. n. l. doplňovala dovozem z *Dilmunu (případně prostřednictvím Dilmunu z oblastí přístupných z Perského zálivu). Zatímco v Sýrii se plátenická tradice jistým podílem na textilní výrobě stále udržovala (*Ebla, ve 2. polovině 2. tisíciletí př. n. l. proslulá plátna z Amurru), v Mezopotámii ve 2. tisíciletí př. n. l. prakticky úplně upadla. Nicméně určitá potřeba stále trvala: důkazem jsou dopisy kassitských panovníků nebo vládce Alašije, které si vymiňují dodávky od egyptského *faraona. V polovině 1. tisíciletí př. n. l. dochází konečně k oživení, když se za *Nabukadnezara II. znovu rozšiřují osevní plochy a pláteníci se profilují jako zvláštní *řemeslo.$Pěstitelé lnu předávali prádelnám připravenou surovinu; to znamená, že trhání lnu, sušení, odstraňování semeníků, rosení, opětovné sušení, lámání a tření bylo jejich úkolem, a to hlavně úkolem ženských rukou. V prádelnách se vlákno, zbavené dřevitých částí a vázané do svazků, vochlovalo, naklepávalo, spřádalo, skalo. V tkalcovnách se pak příze napínala do osnovy a tkala. Není jisté, zda tkalci sami či teprve návazné dílny se věnovali valchování a praní tkanin. Nepochybně nové zkušenosti a zvláštní školení i jiné vybavení vyžadovalo bílení (pomocí alkalických činidel) a případné barvení.$Tónované plátno bylo ovšem spíše výjimkou, přednost lněného materiálu spočívala naopak právě v jeho bělobě, v možnosti vyvářky, která zaručovala kultovní čistotu. Právě proto se patrně plátno na Předním východě udrželo ve větší míře jako tkanina pro *oděvy *kněží, ceremoniální úbory vládců a roucha oblékaná chrámovým sochám *bohů, ačkoliv všeobecně nebylo ceněno tak vysoko jako vlněná sukna. Pokud se výjimečně vyskytla barevná plátna, šlo většinou o *tribut ze severní Sýrie nebo *import z Egypta. Z hygienických důvodů se plátno dále hojněji užívalo k zhotovování ubrusů, utěrek, ručníků, ložního prádla, také obvazů a obinadel pro lékařské účely. Uplatnilo se ovšem též v pohřebním ritu a konečně při výrobě svrchních částí obuvi, potahů na *nábytek a plachet. Nestandardní silnější vlákna a koudel se zpracovávala do provazů, lan, sítí – výrobků, které zhodnotily pevnost lnu i výhodu, že se ve vodě méně sráží. Podle chetitských dokumentů se konečně zdá, že len se také uplatňoval v osnově vlněných tkanin. Koudel se spotřebovávala též na výrobu knotů do lamp. (Jana Součková)