maďarsko-americká dětská lékařka a psychoanalytička. Zabývala se problematikou *socioemocionálního vývoje dítěte (s důrazem na vlastní aktivitu dítěte a vlivy prostředí, které interagují s jeho vrozenými dispozicemi); založila Dětské poradenské centrum ve Vídni, následované roku 1957 Centrem pro psychotické a autistické děti v New Yorku.$Socioemocionální vývoj dítěte periodizovala do následujících kategorií: 1) Fáze normálního autismu, kterou dítě prožívá po svém narození. Dítě je zaměřeno spíše dovnitř na uspokojování potřeb: je uzavřeno v jakémsi svém světě, převládají u něj spánkové stavy, snižuje se u něj tenze a od svého okolí nerozlišuje ani matku. Následující fáze normální symbiózy je obdobím od konce druhého měsíce života, kdy je dítě schopno stále více rozlišovat mezi stavy nelibosti a libosti. Částečně si uvědomuje existenci objektů a přirozeně se snaží splynout s jejich dobrými aspekty a tím si vytvořit symbiotický vztah. V tomto období se rovněž tvoří základy komunikace matka-dítě, oba dva pak mají možnost vztah iniciovat a činit ho kvalitním či nikoliv. 2) Touto aktivitou vytvoří dítě s matkou jeden všemocný systém, který je ohraničený od okolního světa a ve kterém se dítě pravděpodobně vnímá jako součást matky, ale začíná se také odlišovat od okolí. 3) Fáze separace (probíhá odlišení od okolí i od matky a dochází k vytváření hranic dítěte) a individuace (rozvíjení autonomie, prosazování a projevování samostatnosti) probíhá v období od 4. měsíce do 4. roku věku a je dále rozčleněna do čtyř subfází:$A) //Diferenciace// probíhá od 4. do 10. měsíce, je charakterizována zřetelným odlišením matky od ostatních lidí, objevuje se strach z cizích lidí a ke konci období také separační úzkost. Pozornost dítěte je však přesto zaměřena především k podnětům zvnějška, projevuje silný zájem o zkoumání okolí, včetně vlastního a matčina těla.Vrcholným bodem této taktilní a vizuální explorace je období mezi 6.–7. měsícem, kdy jsou ustanoveny počáteční představy o vlastním těle. B) //Procvičování// nastává od 10. do 16. měsíce, kdy vzhledem k rozvoji lokomoce dochází k intenzivnímu průzkumu okolí. Možnost vzdálit se vede k hlubšímu uvědomění si objektu (matky) a také k jasnějšímu odlišení matky od sebe sama (odlišení vlastních reprezentací od reprezentací objektivních). Dítě si procvičuje vzdalování se od matky, která je však stále významným referenčním bodem, k němuž se vrací nejen pro emocionální, ale i taktilní podporu (mazlení, lezení na klín), nebo s ní udržuje alespoň zrakový či sluchový kontakt. Toto pouto, kdy se dítě vrací k matce a po chvíli zklidnění, načerpání energie (případně ujištění se, že zázemí funguje podle očekávání) se vypravuje k dalším průzkumům okolí, nazvala Margaret Mahlerová „elastickým poutem“. Její výzkumy dále dokládají, že se stále prodlužuje vzdálenost, intervaly a též přechází kontakt od haptických projevů k distálním. Tyto krátké separace od matky, někdy spojené se zážitkem separační úzkosti, mohou vést k postupnému „otužování se“ a k rozvoji autonomie, asertivity a zvídavosti. Rozvoj hybnosti umožňuje dítěti získávat pocity síly, moci a samostatnosti, doprovázené však také miniaturními anaklitickými depresemi, které jsou důležité pro schopnost vybavit si matku v její nepřítomnosti („mentální reprezentaci matky“). Nucená separace od matky může v tomto období vést ke stagnaci, nebo dokonce k vývojové regresi dítěte. Do tohoto období umísťuje zrod individuality dítěte, které je jeho reakcí na matčiny odpovědi, tj. změnami vlastního chování v důsledku jeho chování (tzv. „zrcadlící referenční rámec“, jímž matka usměrňuje vývoj chování svého dítěte). Nevědomky však u něj aktivuje právě ty projevy, které odrážejí její vlastní individuální potřeby, a právě tyto interakce matka-dítě vytvářejí základy identity malého dítěte. C) //Navazování přátelských vztahů// (znovu-sbližovací fáze) je obdobím, kdy je dítě vývojově již natolik vyspělé, že si na straně jedné uvědomuje svou separaci od matky, ale na straně druhé je dosud tak emocionálně labilní, že s ní opětovně potřebuje zažít své pouto. Dítě svým chováním může v matce probudit pocit vývojové regrese, na niž matka reaguje nepřístupností k projevům jeho chování. Extrémní nepřístupnost matky však může u dítěte vést k pocitům nepřijetí a neporozumění, které v dlouhodobějším horizontu může přerůst až v depresivní ladění. Obvykle však dítě v této fázi navazuje vztahy k dalším lidem, do nichž samozřejmě zapojuje též svou matku, a stává se odolnějším vůči frustraci. Stále více si také uvědomuje fyzická omezení a relativní bezmocnost vůči světu. V procesu rozvíjející se autonomie potřebuje značnou podporu, která se vůči matce projevuje jako zřetelná ambivalence = dožaduje se její trvalé přítomnosti (jakýsi 2. vrchol separační úzkosti) a projevuje vůči ní otevřenou agresi (štípá ji, vzdoruje) atd. Margaret Mahlerová se domnívá, že se jedná o dva silné a současně protichůdné prožitky, neboť dítě touží po nezávislosti a zároveň chce být připoutáno k matce. U matky se rovněž projevuje ambivalence – je pro ni bolestné, že jí dítě utíká, ale zároveň tomu rozumí, že je to tak v pořádku a že se jedná o pokrok ve vývoji. Další příčinou ambivalentního chování dítěte vůči matce může být také fakt, že matka neplní dítěti všechna jeho přání (v zájmu předávání žádoucích *norem chování) a bezprostředně neuspokojuje všechny jeho potřeby. Dítě pak v podobných situacích, kdy se mu matka nevěnuje podle jeho představ, vnímá svou matku jako „špatnou“. V opačném případě, kdy ho konejší, poskytuje mu oporu nebo plní jeho přání, ji hodnotí jako „dobrou matku“. D) //Individuace// je obdobím od 25. do 36. měsíce a projevuje se stálostí objektu. Dítě si již internalizovalo pojem „dobré“ i „špatné“ matky do ucelené reprezentace své matky, která mu pomáhá překonávat jeho období osamocení. Některé děti (zejména v předškolních institucích) mají alespoň obrázek matky či předmět, který mu matka dala, což jim pomáhá zvládnout dlouhodobější separaci. Děti si v tomto období již rády hrají samy a dokáží unést frustraci, pokud jsou dostatečně identifikovány s rodičovskými figurami, zažívají pocit vnitřní jistoty během svého vzdálení. V okamžiku, kdy dítě může být bez matky, je dosaženo plné individuace a „zrození psychologického Já“. (Lenka Šulová)