rozvíjelo se od prehistorických dob, od 10. století pod silným vlivem sousední Číny (*malířství, čínské). Korejský styl je však od počátku odlišný, vyznačuje se světlejšími barvami, menší výrazností a snahou o *harmonii bez napětí. Z nejstarší doby se kromě nástěnných maleb z hrobek jiné obrazy nedochovaly vzhledem k častým požárům a dřevu jako podkladovému materiálu. *Hrobky však nabízejí poměrně široké spektrum nástěnných barevných maleb (většinou portrétů) i žánrových obrázků, podle nichž jsou také pojmenovávány. Hrobky byly stavěny s představou, že zemřelý si má na svou cestu do onoho světa vzít vše, čím byl obklopen za života. Proto jsou zde zobrazovány téměř závazně *Slunce, *Měsíc, hvězdy, obrazy nejdůležitějších božstev, čtyři ochranná zvířata na příslušných světových stranách (drak, tygr, fénix a želva), nechybí portréty zemřelého, popřípadě jeho rodiny. V hrobkách nejseverněji položeného *království *Kogurjŏ bývají mimoto časté zejména scény ze života (*tanec, *lov, bitvy, zábava). První dochované malby ještě postrádají perspektivu, ale již kolem 6. století bývají méně schematické, lidské postavy a zvířata jsou zachyceny v pohybu. Hrobky z království *Päkče na jihozápadě poloostrova vykazují vliv *buddhismu, který do Koreje přišel ve 4. století. V nich nacházíme stylizované motivy lotosů, oblak a portréty zřetelně inspirované jihočínskými předlohami. Tento styl se posléze prosadil i v Japonsku, kde byli päkčeští malíři žádaní, a zvláště portréty z Nary silně připomínají korejské. V Päkče se také poprvé objevují krajinné výjevy a podle druhotných pramenů zde údajně kvetlo buddhistické malířství. Království *Silla bylo nejvíce *konzervativní a podle archeologických nálezů můžeme soudit na vliv spíše kogurjŏský než čínský. Nástěnné malby bájných zvířat, koní, jezdců jsou ovšem již malovány barvami s příměsí olejové složky a konturovány.$Za království *Korjŏ (10.–14. století) byl u dvora zřízen Úřad pro malířství a vznikly dvě školy: první pro profesionální malíře, druhá pro literáty, kteří chápali malbu jako doplněk vzdělání a často ji kombinovali s kaligrafií. Ovšem rozdělení bylo spíše sociální než stylové, přestože vyšší vrstvy (včetně *králů) preferovaly tušové malby s motivy letících ptáků, zvířat, květin, zvláště tzv. //sagundža//, „čtyř ušlechtilých“ (slivoň, orchidej, chryzantéma, *bambus) a také portréty. Proslavili se i někteří buddhističtí mniši, a to nikoli pouze obrazy z *Buddhova života, ale zejména krajinomalbami. Z profesionálů byli ceněni ti, kteří zobrazovali reálné i fiktivní (snové) krajiny. Kromě těchto námětů byly časté i ornamentální zvěrokruhy, které se částečně dochovaly v jednotlivých korejských *klášterech, některé byly převezeny do Japonska.$Se směnou dynastií a vznikem království *Čosŏn (dynastie I) se vytváří nová koncepce umění. Velká pozornost je věnována výchově talentovaných profesionálů, nicméně více se začíná prosazovat literátské malířství, které se postupně zbavuje klasických a téměř závazných krajinných témat, povinných pro profesionály. Stále převládají tušové malby, jež položily základ literátskému stylu, i když právě ony jsou v různých dobách pod silným vlivem čínských škol. Vymanění se z formalismu trvalo poměrně dlouhou dobu a jak u literátů, tak u profesionálů převládalo akademické malířství typu sungského.$Literátské malířství vycházelo z koncepce, že obraz je svého druhu báseň, a proto každý maloval „své“ básně, většinou výseky přírodních scenerií (bambusy, tráva, hmyz). Podle jednoho z učenců dynastie I Kang Hŭi-mänga (15. století) musel literátský obraz obsahovat dvě složky: //mungi//, eleganci vycházející z původu tvůrce a jeho náhledu na svět; mít //mungi// také znamená literátský ideál, který člověk narozený mimo vyvolenou *kastu postrádá. Druhou složkou byly //jusu// (konfuciánské kořeny), což znamenalo v podstatě povýšení literátského malířství nad profesionální. Další učenec a nejznámější kaligraf dynastie I Kim Čŏng-hŭi v 18. století poznamenal, že vůně znaků a elegance knih jsou předpokladem pro to, aby se literát dokázal svébytně vyjádřit, přestože drží štětec poprvé v ruce. Tato koncepce zdůrazňuje důležitost prostředí, v němž se člověk od narození pohybuje, a jeho genetickou výbavu, tvorbu ostatních degraduje na pouhé *řemeslo. Vnímání malířství jako projevu nebo spíše výsledku úrovně vzdělanosti se u literátů udrželo až do konce dynastie I, což je patrné na stálých, většinou přírodních motivech, kombinovaných s básněmi a kaligrafií. Literátští tvůrci portrétů bývali terčem posměchu (portréty byly pořizovány hlavně pro *rituální účely a nebylo zvykem je podepisovat).$Jakkoli bylo profesionální malířství v první polovině dynastie I ovlivněné čínskými předlohami, a to i ve smyslu zadaných témat, od 17. století se styl silně uvolnil a akademičnost se projevovala spíše jen v zakázkových pracích. I v dílech několika profesionálů se objevují nové trendy i *techniky, zejména větší škála používaných barev, v tématech se prosazují reálné krajiny. Zakladatel tohoto stylu, Čŏng Sŏn, si vypracoval vlastní přístup ke kompozici, kdy drsné tahy korejských pohoří kombinoval se silnou vrchní konturní linkou. Nejslavnějšími malíři-profesionály jsou však Kim Hong-do a Sin Jun-bok (18.–19. století), jejichž žánrové obrázky jsou nejen scénkami z nevázaných literátských posezení, ale i etnografickým svědectvím nejrůznějších slavností, *svátků, řemesel apod. Zatímco Kim Hong-do proslul náměty ze života obyčejných lidí, Sin Jun-bok svými ženami z nejrůznějších vrstev, od pradlen po aristokratky.$Ze své podstaty přirozenější je lidové malířství, které ovšem není možné pojmout jako celek, neboť jeho záběr, i co se týče tvůrců, je obrovský. Lze jej pomocně definovat jako ne-literátské a ne-profesionální. Lidové obrázky jsou symbolické, oproti oficiálnímu malířství podstatně barevnější a ovlivněné nejrůznějšími náboženskými proudy. Převládá účelovost a „užitkovost“, patrná například v lidovém buddhistickém malířství. To využívá zejména zvulgarizovaného pojetí jednotlivých *symbolů ve prospěch osobního štěstí příjemce a obraz většinou slouží k zahánění zlého. Časté bývají jednotlivé motivy z Buddhova života, obrazy buddhistického *ráje. Mohlo jít o *svitky nebo dřevené desky, na nichž byly vyobrazeny populární *legendy (bez toho, aby reflektovaly svůj indický původ). Ty byly zavěšovány v klášterech, *svatyních i domácnostech a měly magický, exorcistní význam.$*Taoismus, který v Koreji nezanechal v oblasti myšlení výrazné stopy, měl velmi blízko k lidovým představám a ovlivnil svými „božstvy“ i umění. Proto je často zobrazován Nefritový císař, *Lao-c’, božstva Polárky a *Čchilsŏng – Sedmi hvězd, nejrůznější božstva nesmrtelnosti, strážní *duchové nebo pouze jejich jednotlivé *atributy. Obrazy sloužily stejně jako buddhistické k osobnímu štěstí a bývají paradoxně časté i v *buddhistických chrámech a svatyních.$Nejvýraznější jsou symboly původního *náboženství a *kultů, zvláště *šamanismu, které se v pozdější době od ostatních – buddhistických a taoistických – jen těžko odlišují: šamanské obrázky však najdeme spíše v domácnostech a soukromých svatyních *šamanek. Na nich je patrná variabilita *panteonu duchů a božstev, stejně jako stálost dalších motivů – většinou symbolů štěstí a dlouhověkosti. Lidové malířství také neodpovídá zcela našemu pojetí malby – nezáleží totiž na podkladovém materiálu ani na technice; termín //kŭrim// (obraz) je široký, podobně //kŭrimpon// (podklad) znamená *papír, *dřevo, ale i výšivky, kresby tuší na *kůži, dřevoryty atd. V jižní Koreji ještě dnes najdeme mnoho lidových naivních malířů, ale i pouličních, již podle znakové podoby jména kolemjdoucího vytvoří na počkání pestrobarevné variace, reflektující vlastní interpretaci významu na tradičním papíře. (Miriam Löwensteinová)