//(Manihot esculenta)//, užitková rostlina přinášející škrobnaté jedlé hlízy. Patří do čeledi pryšcovitých //(Euphorbiaceae)//. Planě se vyskytuje v&nbsp;tropických oblastech od povodí Amazonky po Mexiko. Je to jednodomý až pět metrů vysoký polokeř. Jeho drobné žluté nebo červené <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('květ')">*květy</span> skládají bohatá květenství. Na jednu rostlinu připadá 5–10 hlíz; jedna hlíza dosahuje obvykle 0,5–2 kg hmotnosti, výjimečně ale až 20 kg. Povrch hlíz je světle béžový až bílý; dřeň je bílá, narůžovělá nebo nažloutlá. Hlízy obsahují škrob a&nbsp;jednoduché cukry, nízké procento tuku a&nbsp;<span class="linked_term" onclick="showTermNamed('bílkovina')">*bílkovin</span>; z&nbsp;vitamínů je v&nbsp;nich přítomen zejména C a&nbsp;betakaroten; z&nbsp;prvků má významné zastoupení vápník. Při zpracování hlíz může docházet k&nbsp;enzymatickému uvolnění jedovatého kyanovodíku (hydrolitickým působením enzymu linázy na kyanogenní glykosid manihotassin). Pro konzumaci se používají vařené hlízy, nebo sušené a&nbsp;mleté na mouku. Mladé stonky se konzumují jako zelenina. Pletina stonků a&nbsp;listů jsou bohatá na latex, který je průmyslově využíván, stejně jako škrob z&nbsp;hlíz. $K domestikaci manioku došlo v&nbsp;Jižní Americe před zhruba sedmi tisíci lety; archeologické nálezy se mimo jiné opírají o&nbsp;charakteristický tvar škrobových zrn manioku, odlišný od ostatních škrobnatých rostlin. Maniok se v&nbsp;současnosti pěstuje v&nbsp;tropických oblastech celého světa. Celosvětovou produkcí je mezi škrobnatými rostlinami maniok na druhém místě hned po <span class="linked_term" onclick="showTermNamed('brambory')">*bramborách</span>. Největšími světovými producenty manioku jsou Angola, Brazílie, Čína, Ghana, Indie, Indonésie, Kongo, Mozambik, Nigérie, Tanzanie, Thajsko a&nbsp;Uganda. (Petr Bureš)