vztah *člověka k *transcedentní skutečnosti, k něčemu, co jej přesahuje a na čem je závislý, a souhrn projevů této závislosti. Je-li předmět náboženství chápán osobně (jako *bůh nebo bohové), jedná se o teistické náboženství (*islám, *křesťanství aj.), v opačném případě o neteistické (*buddhismus, *taoismus aj.). Polyteistické náboženství (*polyteismus) uctívá bohů více, monoteistické náboženství (*monoteismus) jen jednoho. Podle rozšíření se dělí na kmenové, národní (*hinduismus, *judaismus, *šintoismus), nadnárodní a světové (buddhismus, islám, křesťanství). Náboženství se v různých vývojových stupních a formách vyskytuje u všech *národů a *civilizací; o vzniku náboženství byla vytvořena řada teorií, žádná však není obecně přijímána: *deismus; *henoteismus; *panteismus.$Pro evropskou kulturu mají zvláštní význam náboženství biblická (judaismus, křesťanství a do jisté míry i islám), charakterizovaná těmito rysy: 1. jediný a svrchovaný *Bůh není součástí *světa (skutečnosti), nýbrž jeho stvořitelem (původcem); 2. přesto se tento Bůh o svět a každého člověka neustále stará a zve ho k přijetí svého *zjevení a svých zaslíbení; 3. těžiště náboženského vztahu tak leží v budoucnosti, v niž věřící doufá (odtud vysoké hodnocení *naděje); 4. odpovědí na toto pozvání je víra, to nejcennější, co může člověk do vztahu k Bohu přinést; 5. náboženský vztah vděčnosti zavazuje každého i vůči ostatním lidem, zprvu soukmenovcům a souvěrcům, později ke všem vůbec; 6. svět a společnost nejsou tudíž nábožensky lhostejné, nýbrž mají své dějiny, v nichž se vztah k Bohu odehrává, často proti mocenským silám. – V křesťanství je vrcholem tohoto vztahu skutečnost, že v *Ježíši Kristu se Bůh sám stal člověkem a vzal na sebe lidský osud (*vtělení).$Problematikou náboženství se zabývá řada disciplín a subdisciplín: *antropologie náboženství, *psychologie, *religionistika, *sociologie, *srovnávací religionistika ad. (Jaroslav Malina)