s prvními projevy vztahu lidí k duchům a silám, které řídí a ovládají *svět, se setkáváme na *Předním východě již ve *starší době kamenné (paleolit). Nejstarší *víra byla původně zřejmě *monoteistická, spojená s kultem plodnosti a s *kultem předků (sošky lidských a zvířecích rodiček, *pohřební ritus). Uctívání „božského“ //(religio)// s prvky *totemismu, *dynamismu a *animismu se konalo uvnitř sídlišť i v jejich okolí (prameny, skály, *jeskyně aj.) na *tabuizovaných *kultovních místech (božištích). Úžas a strach před „božským“ //(mysterium fascinans a tremendum)// omezovaly *komunikaci s jinými, cizími silami na *rituály a *magii vykonávanou *šamany před shromážděním lidí a spojenou s *hudbou, *tanci a zpěvy. Od 5. tisíciletí př. n. l. se setkáváme se stálými místy náboženských obřadů (*chrám, *svatyně). Kultovní činnost obstarávají postupně specializovaní *kněží a kněžky. V *Mezopotámii, *Malé Asii i v *Kanaánu se dále víra v „božské“ rozvíjí na základě představy, že svět (kosmos) byl rozdělen na sféry nebe, vzduchu, *země a podsvětí se spojujícími „mosty“ (praoceán Abzu, svatý pahorek Duku, *strom života, *kosmologie, *kosmogonie), které byly „zabydleny“ *bohy. Vznikla představa božského státu, zrcadlově odrážejícího poměry mezi lidmi na zemi. Jednotlivá božstva generačně a kosmologicky uspořádaného *panteonu jednala jako lidé a měla i jejich podobu (*antropomorfismus). V *ikonografických znacích božstev (*insignie) se setkáváme i se *zoomorfními *symboly a *atributy. Člověk byl stvořen bohy, aby za ně a pro ně pracoval (*mýty) a bozi dali lidem znalosti *zemědělství a *řemesel. V chrámech byla jednotlivá božstva zpřítomněna kultovními obrazy (sochami), které byly denně uctívány kněžími (omývání, oblékání, pozdvihování). Komunikace širšího okruhu věřících s bohy byla nejprve omezena jenom na *svátky a slavnosti, při nichž se konaly i náboženské poutě, v Mezopotámii například do chrámového *komplexu *Tummal u *Nippuru. V metropolích *Aššuru a *Babylonu existovaly dokonce tzv. „cesty procesí“. Kultovní *kalendář začínal na podzim svátkem díků za dary *přírody a vrcholil novoročními svátky (únor–březen), kdy byl uctíván návrat zmizelých božstev *vegetace v rituálu *posvátného sňatku (*Dumuzi, *Inanna). Náboženství Předního východu nebylo nikdy jednotné a ovlivňovaly je rozdílné etnické (*Sumerové, *Semité, *Elamité, *Chetité, *Churrité, *Kanaánci) a sociální faktory (*vesnice, *města, *kočovné obyvatelstvo). Světská moc i výkon práva byly rozhodnutím a vůlí bohů (*zákony), kteří určovali i *osud (predestinace), na který se bylo možno dotázat *věštěním. Božstva zajišťovala pomocí svých sil //(me)// řád na zemi i v celém kosmu, rozhodující vliv měla *astrální božstva (*Slunce, *Měsíc, Venuše), atmosférická (bouře, déšť), pozemská (plodnost, *láska, *válka, *oheň, dále i místní božstva) a podsvětní (smrt). Božské moci podléhaly všechny „oduševnělé a neoduševnělé bytosti“. Kněží byli na své povolání připravováni ve *školách a tvořili spolu s *písaři jedinou vzdělanou vrstvu *společnosti. Chrámy měly i velký význam hospodářský (*hospodářství, chrámové), kultovní i praktický, kněží působili například při diagnostice a prognostice v léčitelství (*medicína). Vedle božstev byl celý svět prostoupen i dobrými a zlými *démony, kteří byli vzýváni *talismany a zaháněni *amulety. Nedílnou součást kultovní služby představovala *magie a *rituál s častými *oběťmi, jejichž „přebytky“ se staly součástí výživy vladařského dvora a chrámového personálu. Na rozdíl od Egypta nebylo na Předním východě běžné *zbožnění vladařů (deifikace). *Králové se však osobně účastnili hlavních kultovních obřadů. Od počátku 2. tisíciletí př. n. l. se setkáváme postupně s projevy osobní víry a s přímluvnými a děkovnými *modlitbami i s pocity *hříchu. Objevují se i pochybnosti o všemohoucnosti božstev (teodicea). Počet božstev se postupně snižuje a do čela panteonu se dostávají „národní“ bozi (*Aššur, *Marduk, v Kanaánu *Baal) na základě „povýšení“, zdůvodněného v kosmologii a *mytologii. Tendence k *synkretismu vedly v l. tisíciletí př. n. l. k celkovému oslabení *polyteismu a vzniku monoteistického jahvismu (*Jahve).$//Náboženství *Chetitů// bylo silně poznamenáno chattijským (*Chattijci) substrátem a zároveň neslo stopy vlivu etnických skupin, jimž byla Anatólie rovněž domovem – zejména *Churritů a do jisté míry *Luvijců. Prostřednictvím písemné tradice pronikla do chetitského panteonu a mytologie také syrská a mezopotamská božstva; je však otázkou nakolik byla předmětem oficiálního kultu a skutečného denního uctívání, případně zda se za sumerskými *ideogramy neskrývají anatolské protějšky. Chetité verbálně do svého panteonu cizí božstva ochotně přijímali, v záznamech hovořili často o „tisíci bohů chetitské *země“ a ve výčtech, kterými uzavírali *přísahy svých mezinárodních a vazalských *smluv, nebylo do takového počtu daleko. Ale ve vlastních kultovních textech, odrážejících každodenní rituální úkony, se setkáváme jen s omezeným okruhem těch hlavních. Božstva byla antropomorfní, mužská a ženská, sdružená často do rodinných trojic (Vurunšemu – Taru – *Telipinu v chattijské vrstvě; Bohyně slunce z Arinny [Ištanu] – Tarchunt [Bůh bouře] – Mezulla v chetitském pojetí; Chepat – Tešup – Šarruma v churritské *verzi). Vedle pozice v *hierarchii panteonu zastávali bohové rozmanité role: ovládali a zosobňovali přírodní síly (Telipinu, Bůh bouře, sluneční božstvo Ištanu, Bůh měsíce Kušuch), představovali božstva osudu, lásky, války (*Šauška), zdraví (Kamrušepa), podsvětí (Lelvani); existovala bohyně matka (Channachanna), bohové hor, řek a pramenů, ale také dne a noci, trůnu (Chalmašuit), krbu, obilí. Ve 13. století př. n. l. churritský vliv v Chatti natolik zesílil, že stará chattijsko-chetitská božstva splynula s churritskými postavami a na vrcholu nebes stanula trojice Chepat, Tešup a Šarruma. V tomto stadiu nacházíme chetitský panteon zobrazen na *reliéfech *Yazilikaye. Jsou instruktivní pro představu o podobě anatolských bohů, protože *sakrální plastika se až na výjimky nedochovala. Cenné informace však poskytují také oficiální popisy kultovních soch a symbolů. Bohové jsou vždy zobrazováni v lidské podobě, stojící, v krátké suknici a s pokrývkou hlavy ozdobenou býčími rohy, bohyně zpravidla sedící, v dlouhé sukni a s *tiárou. Mohou být zastoupeni symboly (Bůh bouře býkem, Šarruma levhartem, Pirva koněm apod.) a vybaveni atributy (Bůh bouře svazkem blesků, Chepat zrcadlem aj.). Podle svědectví mýtů ovládají sice přírodní živly i lidské konání, ale lze ovlivnit i je: modlitbami, oběťmi, dary (votivní sliby), magickými rituály. Mají i lidské slabosti: rádi jedí a pijí, bojují spolu i se milují, jsou dobrotiví, ale také lstiví a úskoční. Opomenutím kultovních povinností lze vyvolat jejich hněv a přivolat si potíže – nemoc či jiný trest. Jakkoliv byli bohové všudypřítomní, měli svá kultovní sídla – chrámy a svatyně – rozložená po celé zemi. Malá místní božstva byla často lokálními aspekty, prezentovanými chetitskými texty jako potomci božstva hlavního. Každé město pěstovalo vlastní *kult, zároveň však *král, v roli nejvyššího kněze, u příležitosti velkých ročních *svátků navštěvoval podle přesných rituálních předpisů chrámy v provinciích. (Blahoslav Hruška, Jana Součková)