obecné označení pro dutý *artefakt opatřený stěnami, ústím a dnem a určený k přechovávání, přenášení či zpracovávání obsahu obvykle tekutého či sypkého, v *pravěku nejčastěji k uskladnění potravin, jejich přípravě a požívání. Vedle nádob z organických hmot (dřevo – v *halštatské době už i soustružené, kůra, proutí, *kůže), jen výjimečně dochovaných a nečetných nádob kamenných, na druhé straně pak spíše *prestižních nádob *bronzových (od mladší *doby bronzové v *hrobech či *depotech) tvoří naprostou většinu nádoby z vypálené *hlíny – tedy *keramické.$K *objevu možnosti jejich výroby došlo patrně vícekrát na různých místech při náhodném vypálení košíků omazaných hlínou; ty a přirozené nádoby (například duté tykve) jim daly prvotní tvary. Stalo se to na *Předním východě, odkud první zemědělci přinesli jejích znalost již hotovou do Evropy. Keramická hmota se těžila v jamách-hlinících a patrně už přímo zde se zpracovávala – někdy plavením (jemná keramika), vždy ale hnětením (případně promísením s *ostřivem a někdy i s dalšími přísadami, například *tuhou). Tvarování se provádělo nejprve jen v ruce, na pevné podložce modelováním z kusu hlíny, u větších tvarů stavbou z válečků hlíny (nálepová *technika). Nejpozději od mladší doby bronzové se k zhotovování rozměrných nádob užívalo také plátování a vytloukání. Zřejmě již v nejmladším *neolitu se v prostředí moravské malované keramiky objevila (jistě ne všude a ne vždy natrvalo) hrnčířská podložka upevněná na ose a otáčená rukama (tzv. turneta, pomalý *hrnčířský kruh), na níž byly nádoby pouze obtáčeny; rychlý kruh s nožním pohonem k typickému hrnčířskému vytáčení nádob se rozšířil nejdříve v *době laténské, ačkoli nejstarší na něm vyrobená keramika se ojediněle objeví už v halštatu (Minice), a trvale se ujal až ve *středověku. Obtáčení nádob na podložce umožnilo jejich hlazení, oběžnou rytou výzdobu, tvarování profilu, ořezávání okrajů; přitom se užívala hrnčířská *čepel (stěrka). Vytvarovaný předmět byl tvrzen vypálením – zpočátku v otevřených ohništích povrchových či jámových, pak zejména v hrnčířských *pecích, v pravěku při nepříliš vysokých teplotách. Velké nádoby (*zásobnice) se však i nadále vypalovaly na otevřeném ohništi, obloženy palivem.$Z tektonického hlediska rozeznáváme nádoby jednodílné (nijak nečleněné tělo), dvojdílné (hrdlo zřetelně oddělené od těla) a trojdílné (má-li dvojdílná nádoba ještě samostatně odsazenou nožku). Dělí se na různé typy (*amfora, *cista, *čerpák, *džbán, etážovitá nádoba, *hrnec, *koflík, *konvice, *kotel, *láhev, *mísa, *pekáč, *pohár, *putna, *situla, *vědro, *zásobnice aj.) Vedle tvarů je z archeologického hlediska významná jednak úprava povrchu, prováděná z estetických i technických důvodů a směřující buď k jeho vyhlazení až vyleštění (případně s tuhování, opatření *engobou), nebo naopak zdrsnění (*prstování, *slámování aj.), jednak výzdoba a) vhloubená – rytá, vtlačená (s kolkování), případně *inkrustovaná, b) plošná (například nátěr, malování), c) vystupující – zevnitř vytlačená (*vypnulina) nebo nalepovaná na povrch (například *plastická páska, různé výčnělky). Výzdoba se prováděla prsty, nehty či různými *nástroji (hroty, kolky) před vypálením, malování v neolitu i po vypálení – malba byla monochromní (jednobarevná) i polychromní (vícebarevná), plošná (nátěr) nebo ornamentální, malované vzory byly předkreslené rytím i volné, někdy i vyškrabávané v nátěru.$Nádoby se vyráběly zprvu v domácnostech (předpokládá se, že šlo o práci žen), ale snad už od závěru neolitu vznikalo i specializované hrnčířství, ovlivňované silnými místními tradicemi, které těžily z nevelkého okruhu motivů. (Výzdoba nádob patrně neměla jen dekorační smysl, ale i symbolický obsah různého druhu.) Vedle této hlavní masy výrobků určených místní spotřebě se vyskytnou i případy přenosu (*importu) nádob na značné vzdálenosti – jednotlivých kusů a patrně i celých skupin tvarových či výzdobných. Šíření podnětů k tvarovým a výzdobným změnám bylo však daleko častější a díky své citlivosti na tyto podněty jsou nádoby nejvýznamnějším materiálem pro poznání pravěkého vývoje i jeho relativního *datování.$Hrubší sídlištní keramika s výzdobou technickou, prostou či žádnou sloužila k účelům hospodářským, hlavně v souvislosti s potravou – byla určena k vaření (přistavením k ohništi, ne přímo nad *oheň), zásobnice a podobné tvary k uchovávání tekutých a sypkých látek (vodu před vynálezem glazury nemohly ovšem déle udržet). Jemnější keramika s povrchem dokonaleji upraveným byla určena k účelům společenským od běžného *stolování až po obřadní činnosti spojené s kultovními či jinými *rituály. V mladší a pozdní době bronzové se vyskytují misky uvnitř bohatě zdobené na pečlivě upraveném povrchu, zevně hrubé a neupravené, někdy s malým ouškem – ty budí dojem ozdobné keramiky určené k vystavení na zdech či policích. Výslovně neužitkové, rituální určení měly zřejmě nádoby zvláštně tvarované – *antropomorfní, *zoomorfní, spojené navzájem či s drobnou figurální plastikou apod. V hrobech některých kultur nacházíme keramiku pohřební, zřejmě jen k tomu účelu vyráběnou, která se neliší tvarem a výzdobou, ale nekvalitním technickým provedením (slabým vypálením). Nádoba jako součást hrobové výbavy měla zřejmě i symbolický smysl. (Viz též *keramika.) (Jaroslav Malina, Karel Sklenář)