potřeba schrán na různé potřeby denního života, zejména poživatiny, provází zřejmě lidstvo od jeho samého počátku. Až do přelomu *paleolitu a *mezolitu (zhruba 11.–10. tisíciletí př. n. l.) však lidem zjevně postačily předměty tohoto druhu z organické hmoty neobyčejně různorodého použití, v nichž se podle etnografických pozorování při dostatečné zkušenosti dá i vařit. K přípravě tepelně zpracovaných pokrmů postačí ovšem u lovců a sběračů řádné hospodyni běžné *ohniště, kde je možno připravovat pokrmy jak pečením v horkém popelu, tak i vařením ve *varných jamkách přímo v ohništi s použitím varných kamenů. Kameny se při takovém postupu rozžhaví do ruda a ponoří se do tekutiny, kterou je třeba uvařit, jíž předají akumulované teplo. První formou běžné domácí potřeby jsou výrobky z kamene a tzv. bílé nádobí //(vaisselle blanche)//, snad stolní servisy nádob ze sádry a podobných vápenných materiálů, které se vyskytly na syrských *lokalitách z pozdního *akeramického neolitu. Téměř současně s těmito potřebami se však již objevují první nádoby z pálené *hlíny (Murejbit III). Výkopce Murejbitu vyslovil hypotézu, že k vynálezu *keramiky tu mohl přispět poznatek o tvrdnutí hlíny působením ohně, získaný při vaření v jamách pomocí varných kamenů. V každém případě zobecňují v naší oblasti během 7. tisíciletí př. n. l. nádoby hliněné, vyráběné zprvu jednoduchými *technikami lepení z jednotlivých kousků keramického těsta, případně stavěním z hliněného pásku a následným vypálením v peci. Nejstarší specializovaná pec na vypalování *hrnčiny je dnes známa z *naleziště Jarimtepe I hassunské kultury. Pokud dnes víme, užívalo se tehdy nádob především v domácnostech k vaření, servírování hotových pokrmů a ukládání zásob, *sekundárně pak i k jiným účelům (například i jako svého druhu rakví při pohřbech dětí). Již tehdy se též objevily první techniky výzdoby keramiky – dekor plastickými výčnělky, rytí a malování především minerálními *barvivy. Znalost výroby kamenných nádob se ovšem nevytratila a například z pohřebiště kultury sámarrské na Tell es-Sauvánu pocházejí esteticky velmi působivé nádoby z bíle, žlutě a hnědě žilnatého *alabastru. Kamenné nádoby pak zůstávají běžnou součástí nálezového obrazu pravěkých i historických lokalit oblasti. K výraznému vývoji dochází v době *halafské kultury, která se poprvé v dějinách pravěkého *Předního východu vyznačuje neobyčejně kvalitně zhotovenou stolní keramikou, zdobenou skvostnými geometrickými vzory, mezi nimiž převažují soustavy souměrné podle osy či soustavy os a malovanými zprvu dvoubarevně a později i trojbarevně. Zdá se, že obřadné *stolování s použitím této zřejmě nejefektnější keramiky zdejšího pravěku spojovalo v halafské kultuře skupiny dosti odlišné ekonomické a duchovní orientace a že tak lze efektní halafskou keramiku chápat jako výraz určité sítě vztahů, poprvé společensky sjednocující celou oblast tzv. „Úrodného půlměsíce“. Technologický *pokrok zaznamenáváme v době *obejdské kultury. Tehdy se mezi hrnčířskými pomůckami poprvé objevuje pomalu otáčivý *hrnčířský kruh či spíše hrnčířská lavice, která zatím pouze usnadňuje hrnčíři (nebo spíše hrnčířce) manipulaci s tradičně stavěnou či lepenou nádobou. Toto zařízení bylo nicméně natolik účinné, že umožnilo právě v této době zavedení masové výroby keramiky. Konečně se zkvalitnila i používaná technika vypalování do té míry, že hrnčíři dosahovali zřejmě ve svých pecích teplot kolem 1000 °C, při nichž lze již vyrábět hrnčinu typu *kameniny. Malovaná výzdoba obejdské keramiky se řídí principem symetrického, zrcadlovitého zpodobení jednotlivých motivů. Vyvrcholením vývoje v této oblasti bylo pak nepochybně zavedení rychlotočivého hrnčířského kruhu v době pozdní *urucké kultury. Při výrobě na rychlém kruhu se využívá odstředivé síly jeho pohybu k modelování nádoby z hroudy keramického těsta, jemuž hrnčíř či hrnčířka přímo na kruhu dávají svýma rukama nebo s pomocí šablon žádaný tvar. Zavedení rychlotočivého hrnčířského kruhu v době pozdní kultury urucké, reagující nejspíše na nutnost zásobovat velkými kvanty nádobí rozměrné a zvláště městské aglomerace, ovšem nikterak nevytlačilo tradiční hrnčířské techniky. Jeden z nejrozšířenějších dobových keramických typů, česky nejspíše miska s prožlábnutým okrajem (který se v evropských jazycích nazývá nejobvykleji //Glockentopf, écuelle grossière //či //bevelled-rim bowl//), představuje velmi nevzhledný a primitivně vyhlížející výrobek, o němž se předpokládá, že byl snad dokonce zhotovován v jamkách v zemi ručním modelováním hrnčířského těsta. Prožlábnutí okraje se mělo dosahovat objetím jeho obvodu prstem a celek pak byl vypálen. Obdobím pozdní kultury urucké se v podstatě uzavřel proces technologického zrání hrnčířského řemesla na starověkém Předním východě. Některé výjimečné vývojové zjevy (například výroba kameniny v severní *Sýrii ve 2. polovině 3. tisíciletí př. n. l.) zdejší hrnčířské tradice podstatněji neovlivnily. Závěrečným vynálezem mezopotamských mistrů je ovšem keramika glazovaná (*glazura). Ta se poprvé objevila ve 14. století př. n. l. v *Nuzi, zobecněla však až v průběhu l. tisíciletí př. n. l. Po celé období dějin starověkého Předního východu zásobovali zdejší hrnčíři domácnosti krajů v pláních i horách celou řadou typů hliněného nádobí, rozrůzněných jak podle krajového svérázu, tak i podle časového stupně příslušné výroby. Od 2. tisíciletí př. n. l. si pak dovedly přední osobnosti doby zjednat přístup k efektním hrnčířským výrobkům egejského prostoru, od elegantních zboží mínójských až po attickou černofigurovou a červenofigurovou keramiku.$V době pozdní kultury urucké se na mezopotamské scéně objevuje další výrazný zástupce zdejší stolní kultury, totiž nádoby kovové. Ač se původně tyto především z *mědi hotovené a asi obřadní kusy nacházely převážně v *chrámech, ovládli jejich výrobu velmi brzy i mistři profánní a již v době kultury *džemdet-nasrské ukazuje například materiál ze soudobého *hřbitova v *Uru, že k běžné výbavě domácností náležely kovové poháry. Určitý religiózní či magický náboj však kovovým nádobám zřejmě zůstal a třeba výbava jednoho z kišských *hrobů (*Kiš) z 29.–28. století př. n. l. s velkým *kotlem, naběračkou s dlouhou rukojetí a nádobkou pro *rituální úlitby ukazuje velmi zřetelně kultovní pravomoci pohřbené osobnosti. Zlatým věkem kovových nádob bylo 25. století př. n. l., kdy zejména nálezy z urského „královského hřbitova“ ukazují míru investic do honosných stolních servisů přepychového nádobí ze *zlata, *stříbra, *bronzu či *mědi, velmi pravděpodobně danou intenzivním soupeřením o prestižní společenské postavení. Vysoký stupeň kultivovanosti dobových stolních zvyklostí ukazuje i diferenciace kultury *nápojů. K soupravám *konvic, cedítek a pohárů pro individuální stolování druží se zde velké bronzové nádoby, z nichž se nejspíše kovovými (bronzovými, ale též stříbrnými či zlatými) rourkami mohlo popíjet kolektivně. Míru okázalého mrhání drahocenným kovem, nepochybně též pramenící ze snahy o potvrzení vedoucí úlohy ve společnosti, ukazuje i zhotovování kovových nádob či podobných schrán napodobujících předměty z jiných materiálů. Tak máme z této doby zachovány kovové imitace mořských mušlí, užívaných jako kosmetických flakónků, či kovová napodobení měchů ze zvířecích kůží. Ovzduší bohatýrských hostin konce raně dynastické periody, kdy v přítmí královských síní, zdobených barvitými uměleckými díly, předkládali kuchaři *králům, příslušníkům jejich rodin, dvořanům i *družinám na přepychových nádobách chod za chodem, zatímco do cinkotu zlatých, bronzových i stříbrných pohárů, do nichž teklo proudem pivo i víno, zaznívala *hudba strunných, dechových i bicích nástrojů (*hudební nástroje) a písně zpěváků i zpěvaček, skončilo rychle a rázně záborem *Sumeru panovníky staroakkadské dynastie, kteří si veškerou prestiž a nejvyšší společenské postavení vyhradili pouze pro sebe. Od této doby se objem výroby kovových nádob podstatně snížil, mimo jiné asi též proto, že právě v době staroakkadské poznává *Mezopotámie stolní nádobí z dalšího materiálu, který přetrvá tisíciletí, totiž ze *skla (Tell Brak). Právě ve výrobě skla a skleněných nádob dosáhli mezopotamští mistři postupně velmi značné zručnosti, a to zejména v 1. tisíciletí př. n. l. Tehdy se zejména u dvora asyrských králů objevily poprvé některé techniky (lití a dobrušování či lisování v *kadlubech), rozvinuté později ve sklářské výrobě *achaimenovského Íránu, jejíchž výrobků si tak cenilo antické Řecko.$Vzhledem ke stavu zachování archeologického materiálu máme k dispozici jen velmi málo informací o nádobách z organických hmot, které musely původně tvořit naprosto běžnou součást každodenního života *Sumerů i *Akkaďanů, *Babyloňanů i *Asyřanů. Písemné prameny upozorňují například na existenci cedníků z organických hmot (*rákosu), podle etnografických *analogií si dovedeme představit užívání nádobí pleteného z organických pletiv a vodotěsného po impregnaci asfaltem. Opačné strany otisků pečetí dokládají poměrně časté užívání pletených košíků i vinutých ošatek.$Nádob a nádobí se vedle jejich přímého účelu užívalo i k celé řadě úkonů symbolických a zástupných. Již jsme upozornili na význam obřadného stolování jako společenského propojení různě orientovaných dílčích skupin halafské kultury. Obdobně je tomu v počátcích raně dynastického období, kdy je při koupích pozemků přechod nemovitosti z jedněch rukou do druhých označován v textech smluv obrazem konvice s výlevkou, která nejspíše symbolicky zastupovala pohoštění, jímž obě strany transakci stvrdily a po jehož konzumaci byla teprve platná (známý „litkup“). Obřadné připíjeni vysoce postavené osobnosti (nejspíše králi) znamenalo v 19.–17. století př. n. l. vyjádření loajality této osobnosti a naopak porušení *přísahy a vypovězení věrnosti se občas odehrávalo jako symbolické jednání, do něhož se též zapojovaly stolní nádoby (i velmi drasticky nakálení do poháru, kterým se dříve připíjelo). Nezapomeňme, že keramické nádoby sloužily dokonce i jako nosiče písemných dokumentů a že byly v této funkci někdy zazdívány do chrámových interiérů, aby tak sdělení textu získalo nadpřirozenou ochranu. Umělecky provedené nádoby z cenných materiálů pak mohly sloužit i jako liturgický mobiliář chrámů (například stříbrná váza lagašského vladaře Entemeny, z níž měl bůh Ningirsu jíst ,,čištěný[?] tuk“). (Petr Charvát)