skupinové pojmenování jazykově a kulturně příbuzných kmenových etnik žijících v horských oblastech svazových států Arunáčalpradéše, Ásámu, Manipuru a Nágálendu v severovýchodní Indii a v severozápadní části Myanmarského svazu (zhruba tři desítky kmenů, podle různých odhadů mezi 2–4 miliony osob). Patří k *mongolským etnikům, jež sem v postupných vlnách migrovala ze střední Číny, z oblasti mezi řekami *Chuang-che*Jang-c’-ťiang. Ásámské kroniky od 13. století dokládají bohaté styky Nágů, obývajících hustě zalesněné horské svahy mezi údolím Brahmaputry a barmským pomezím, se sousedními populacemi, zejména Ahomy. Britská expanze do Ásámu v 19. století vedla k četným ozbrojeným střetům s nágskými kmeny a v 70.–80. letech k anexi jejich území. Den před vyhlášením indické nezávislosti, 14. srpna 1947, Národní rada Nágů (Naga National Council, NNC) odmítla připojení okresu Nágské hory (Naga Hills) k Indické unii a požadovala jeho samostatnost. Po vyhlášení Indické republiky 26. ledna 1950 vznesla politická reprezentace Nágů požadavek odtržení Nágska od Indie, o dva roky později vyhlásila bojkot prvních všeobecných voleb do celoindického parlamentu a zahájila kampaň občanské neposlušnosti, jež přerostla v krvavé nepokoje. V září 1954 radikální křídlo v NNC ohlásilo vznik Lidové suverénní republiky svobodného Nágálendu (People’s Sovereign Republic of Free Nagaland) a vyvolalo v nágských oblastech ozbrojené povstání. K částečnému uklidnění situace přispělo rozhodnutí ústřední vlády poskytnout Nágům vlastní svazový stát v rámci Indické unie – Nágálend (1. prosince 1963). Část separatistů však pokračovala v gerilovém zápase (*gerila), v němž je podporovaly zejména Čína, Pákistán a Bangladéš, a ze základen na barmském území podnikala teroristické akce v indickém pohraničí. Krok k politickému řešení problému nágského separatismu znamenalo přijetí Šilaungské dohody (Shillong Agreement) 11. listopadu 1975, v níž se umírněná část vedení NNC zavázala složit zbraně a uznat platnost indické ústavy. V reakci na tento krok, extremisty označovaný za zradu národního hnutí Nágů, se v prosinci 1979 od NNC odštěpila radikální skupina, která přijala název Národní socialistická rada Nágálendu (National Socialist Council of Nagaland). Za svůj cíl vyhlásila vytvoření „Velkého Nágska“ (Lidové republiky Nágálim), jež má zahrnovat veškeré oblasti osídlené Nágy na obou stranách indicko-barmských hranic (120 000 km2 – oproti současné rozloze Nágálendu 16 527 km2) a uplatňovat zde *Mao Ce-tungovy ideje. V jejím čele stojí „prezident“ Isak Čiši Svu a „premiér“ Thuingaleng Muiva, podle nichž bývá označována jako frakce NSCN-IM. Její ozbrojené síly čítají více než 1 500 bojovníků, vyzbrojených automatickými zbraněmi; od srpna 1997 dodržuje s indickými úřady příměří. V dubnu 1988 prodělalo nágské separatistické hnutí vážný rozkol, když se od NSCN odtrhla frakce vedená S. S. Khaplangem (NSCN-K); operuje hlavně mezi východními Nágy na barmském pomezí a odmítá plány na „velký“ Nágálim. Koncem roku 2007 vznikla třetí militantní skupina pojmenovaná Národní socialistická rada Nágálendu (Sjednocení) – NSCN (U), což vedlo k dalšímu prohloubení roztříštěnosti separatistického hnutí a krvavým střetům mezi jednotlivými frakcemi.$V Nágálendu tvoří Nágové více než 90 % obyvatel – v době posledního *cenzu (2001) dosahovali počtu 1 741 692 lidí. K nejpočetnějším kmenům patří Konjakové (243 758), Semové (241 806), Áové (231 823), Lóthové (148 210), Čákhesangové (134 646), Angámíové (124 696), Phomové (115 389), Sangtamové (83 714), Jimčungreové (75 983), Zelijángové (71 871), Čángové (60 885), Rengmové (50 966) a Khímnuganové (38 137). V Arunáčalpradéši dále představují významnější nágské populace kmeny Vánčo (47 788), Nokte (33 680) a Tangsa (20 962), v Manipuru pak Tángkhulové (146 075), Kabuíové (82 386), Kačá Nágové (42 013), Máringové (23 238) či Análové (21 242). Skupina 30 nágských jazyků (někdy spojovaná spolu mateřštinami *Kúkíčjinů do širšího, genealogicky málo probádaného celku 80 kúkíčjinsko-nágských jazyků) patří do *tibetobarmské větve *tibetočínské rodiny. Nejčastěji se dělí na podskupiny angámísko-počurískou (angámí, počurí, máo, rengmá, čokrí / čákhesang, semá), rozšířenou hlavně na západě, západní áoskou (áo, lóthá, jimčungru), tángkhulskou (tángkhul, máring) a východní zemeskou (zeme / zelijáng, kojreng / lijáng, marám ad.). Zahrnuje rovněž více než 60 dialektů, jež jsou mnohdy vzájemně zcela nesrozumitelné. Úlohu společného dorozumívacího jazyka mezi jednotlivými etniky proto plní (vedle *angličtiny, jež je v Nágálendu úředním jazykem) *kreolizovaný nágsko-ásámský *pidgin, označovaný jako nágámština //(nagamiz)//. Nágské jazyky jsou neliterární, k jejich písemnému záznamu slouží latinka.$Horské vesnice Nágů, ležící v průměrné výšce 900–1200 metrů nad mořem, byly v minulosti v důsledku mezikmenových válek silně opevněné; v některých se dodnes dochovaly zbytky obranných *příkopů, až 3 m tlustých kamenných zdí, *palisád a strážních věží. Vesničané se živí převážně žďárovým *zemědělstvím //(džhúm)// a na terasovitých políčkách pěstují *rýži, *proso, *kukuřici, luštěniny, zeleninu, z technických plodin hlavně jutu a *bavlnu. Z domácích zvířat chovají tura gajal (//Bos gaurus frontalis//, zvaný též //mithan//), hovězí dobytek (též na maso), *prasata, *psy (k lovu i na maso), *kočky (v omezené míře na maso a k magicko-náboženským účelům), drůbež a skot. Jídelníček si doplňují *lovem a nechybí na něm (dnes již vzácně) slon, srnčí zvěř, horské kozy, divocí psi, hadi, vrány a ryby, které loví pomocí jedu. Při vesnických slavnostech tvoří hlavní chod maso gajala, za vybranou lahůdku považují Nágové pečené štěně nadívané rýží; při pohřbu lovce je utracen i jeho lovecký pes, aby chránil duši zesnulého před útoky ulovených zvířat na cestě do vesnice mrtvých, a z jeho masa bývá pro smuteční hosty připravena hostina. Určitá omezení platí pro konzumaci tygřího masa; Angámíové nedovolují ženám jíst maso kozla, aby nezískaly jeho „chlípné“ sklony. Oblíbeným nápojem je rýžové pivo //zú//.$Základní společenskou jednotku tvoří *exogamní *patrilineární klany, ale na významu nabývá *nukleární rodina. Angámíové jsou převážně *monogamní, u Lóthů je běžná *polygynie. Rozvody jsou poměrně běžné, vdovy a rozvedené ženy se mohou znovu vdát a mají nárok na třetinu společného majetku manželů, s výjimkou polností. Až do počátku 20. století byli Nágové (stejně jako Gárové, *Khásíové a některé kmeny Kúkíčjinů) proslulí *rituálním *lovem lebek; tento obyčej vycházel z přesvědčení, že lidská hlava je sídlem *duše, představující mocnou životní esenci, jež vesnici zajistí plodnost a bohatou úrodu. Bojovník, který ukořistil lebku nepřítele (zvláště ceněné ale byly i hlavy žen, protože k jejich získání musel lovec překonat silnou obranu), získal uznání pro svou sílu a odvahu, jež stavěl na odiv zvláštním *tetováním, a byl vyhledávaný i jako ženich, schopný vždy ochránit svou rodinu. V důsledku evangelizačního působení evropských misionářů, kteří do Nágských hor přicházeli od 40. let 19. století, se většina kmenů hlásí ke *křesťanství (90,01 % – cenzus 2001). Zachovávají si však řadu tradičních *animistických představ a rituálů. K jejich etnografickému poznání významně přispěla též přerovská rodačka, žijící od roku 1939 v Indii, Milada Ganguliová (narozena 1913). (Jan Filipský)