náhrada ztráty části zubu, celého zubu nebo více zubů, zhotovovaná z různých materiálů. Zubní náhrady se dnes dělí do několika typů podle různých kritérií, například podle velikosti, respektive druhu defektu a způsobu retence na zbývajícím chrupu nebo na čelistech. Rozdělují se na korunkové náhrady (pouze pevné) a náhrady celých zubů. Korunkové zubní náhrady dále dělíme na částečné (plášťové korunky a inleje) a celkové (čepové korunky, kořenové nástavby, podplášťové korunky). Na částečné (můstky pevné a snímací, sedlové snímací, deskové snímací) a celkové (snímací) rozdělujeme také náhrady zubů.$Soudí se, že jednoduché zubní náhrady byly užívány již v hlubokém *pravěku, ačkoliv pro to chybí písemné i archeologické doklady. Lze se jen opřít o etnografické analogie, které naznačují, že se jednalo o různé náhrady a výplně z látek organického původu (*dřevo, hlína, vosk, řepa nebo tuřín ap.). Až v některých civilizacích *starověku začaly být užívány náhrady pro dlouhodobější použití. Například z pohřebišť *Etrusků v Itálii jsou známy náhrady z vysoce karátového zlata. Tyto protézy však měly jen malý funkční význam a předpokládá se, že spíše indikovaly sociální status jedince, protože si je nechávaly vsazovat převážně ženy z nejvyšších *společenských vrstev. V jiných civilizacích se k připevňování viklavých nebo vypadlých zubů používalo zlatých či stříbrných ligatur, což dokládají nálezy z období Staré říše v *Egyptě či z antického Říma. Avšak nálezy z Egypta jsou dodnes spornou otázkou; někteří autoři se totiž přiklánějí k *názoru, že nalezené náhrady byly přidávány zemřelým až posmrtně. Pro tuto hypotézu hovoří i fakt, že se nenalézají v ústech pohřbených *faraonů. V Římě, protože se jednalo o zlato, byly tyto výrobky ošetřeny *zákonem v X. desce právních norem //Leges XII tabularum// (Zákony XII desek) z poloviny 5. století př. n. l. Jedná se o zásadu nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, z níž vyplývá, že žádný člověk nesmí být pohřben ani spálen se svými zlatými předměty (opatření proti vykradačům hrobů). Jedinou výjimkou z tohoto zákona byla právě římská zlatá protetika //(dentes auro iuncti).// Unikátní je nález železného implantátu z 2. století n. l., pocházející z galskořímského pohřebiště v Chantambre (Essonne, Francie). Dalším zajímavým starověkým nálezem je můstek spojený zlatým drátkem nalezený ve *fénickém hrobě v Sidonu (dnes Sajdá, pobřežní *město v dnešním Libanonu) ze 4. století př. n. l.$*Středověk v tomto směru přinesl jen málo nového, a tak se s připevňováním náhrad pomocí drátků setkáváme ještě v 18. století. Poznatky o protetice ve svém díle shromáždil také arabský chirurg Abulkasim (936–1009/1013; též Abulcasis, Bulcasim, Abulcalsis, Abul Quasim, Abu-el Kásim Chalám ben Abbas al Zahrawí). Píše také o náhradách zubů vyrobených z hovězích *kostí, které mohou připomínat doporučení řeckého lékaře *Galéna. Věhlasný francouzský lékař Guy de Chauliac (kolem 1298–1368) se také zmiňuje o fixaci lidských zubů nebo zubů z hovězích kostí drátkem k sousedním pilířům. Marco *Polo ve 13. století zaznamenal, že si muži i ženy v jihovýchodní Asii pokrývají zuby tenkými zlatými plíšky.$V *novověku nastává v protetice největší rozvoj. Lze již hovořit i o celkových protézách, kde je možno sledovat nejen materiál samotných zubů, ale i v čem byly ukotveny a jakým způsobem byly vpravovány do úst, aby z nich nevyskakovaly (což byl častý problém). Náhrady se ukotvovaly buď do stejného materiálu, z jakého byly vyrobeny, nebo do olova či zlata a později do tvrzeného kaučuku. Na ukotvení v ústech se používaly pružiny nebo různé sponky. Toho se využívalo až do objevu „sajícího efektu“ v 19. století. Při náhradě zubů (tedy ne zuby vlastními) se setkáváme s různými materiály. Například v Japonsku se zubní protézy zhruba od 15. století do poloviny 19. století vyráběly z jednoho kusu dřeva nebo z kosti či *slonoviny. Tyto zuby či podklad byly barveny na černo, pokud byla jejich nositelem vdaná žena. Dalšími materiály pro náhrady byly vyřezávané kosti zvířat, slonovina, hroší nebo nosorožčí zuby. Z těchto materiálů byly vyrobeny různé sady protéz prvního amerického prezidenta George Washingtona (1732–1799), které byly ukládány do olova či zlata se zlatými pružinami (dřevěné protézy nevlastnil). Též se používaly lidské zuby, tzv. „Waterloo“ byly vyráběny francouzským dentistou Ettiennem Bourdetem ze zubů zemřelých v napoleonských *válkách. Francouzský lékař Pierre Fauchard (1678–1761), otec moderní stomatologie, poprvé podrobně popsal technické postupy výroby zubních náhrad. Vytvářel korunky z lidských zubů, jejich dřeňovou dutinu vyplňoval olovem a fixoval je k sousedním zubům. Větší můstky vyřezával z hroších zubů a upevňoval je jakýmisi kořenovými čepy. *Pokrok v technologiích nastal vynálezem porcelánových zubů (*porcelán), s jehož experimenty započal francouzský lékárník Alexis Duchâteau v roce 1774. Jeho spolupracovník Nicholas Dubois de Chémant (1753–1824) pokračoval výrobou porcelánových protéz v továrně v Sèvres u Paříže. Do historie se tyto zuby zapsaly jako „kávová zrna“. Celoporcelánová sada zubních protéz z roku 1790 pochází z Anglie a patřila *arcibiskupovi Arthuru Richardu Dillonovi. Koncem 18. století zhotovil francouzský dentista Jacques Gardette (1756–1831) první „sající“ horní protézu. Teprve v roce 1862 bylo zjištěno, že horní protéza drží adhezí, nikoli tlakem vzduchu. V *českých zemích se náhrady zubů objevují až v novověku.$Velký pokrok znamenal vynález Jeana Baptisty Gariota z roku 1805 – první okludor (jednodušší artikulátor, což je mechanické zařízení umožňující napodobení pohybů čelistního kloubu). V roce 1858 William Gibson Arlington Bonwill (1833–1899), zubní lékař z Filadelfie, sestrojil dokonalejší artikulátor odpovídající tzv. Bonwillovu trojúhelníku. V roce 1808 popsal italský dentista Guisseppe Fonzi (1768–1840) metodu výroby porcelánových zubů s platinovými krampony – prvních umělých zubů, které mohly být přiletovány ke zlaté bázi. Jednalo se tedy o „terro-metalické“ zuby známější dle jejich tvaru pod názvem francouzské fazolové zuby. Později, od roku 1837, anglický továrník Claudius Ash (1792–1854) spolu s Josephem Corbettem začali vyrábět tzv. rourkové porcelánové zuby, které se kovovým čepem nýtovaly na kovovou bázi. Dalším pokrokem ve vývoji porcelánových zubů bylo, když Američan Samuel Stockton White založil v roce 1844 dodnes existující společnost pro výrobu porcelánových zubů ve Filadelfii (v té době jeho strýc Samuel Wesley Stockton vyráběl Fonziho porcelánové zuby v množství asi půl milionu kusů ročně). Samuel White začal však porcelánové zuby vyrábět s přihlédnutím k věku, pohlaví a fyzické zvláštnosti pacienta. Whiteův spolužák a později osobní dentista francouzského císaře Napoleona III. (1808–1873) Thomas Wiltberger Evans (1823–1897) použil v roce 1848 na protézy vulkanizovaný kaučuk vlastní výroby. V roce 1855 získal Charles Goodyer (1800–1860) v USA *patent na používání vulkanizovaného kaučuku tvrzeného sírou k výrobě zubních protéz. Vulkanizovaný kaučuk byl hlavním používaným materiálem až do objevu akrylátové pryskyřice v roce 1937. V roce 1848 bylo poprvé doporučeno používat gutaperču jako otiskovací hmotu pro bezzubé čelisti. Německý chemik Adolf von Baeyer (1835-1917) vynalezl v roce 1872 první umělou pryskyřici a v roce 1888 německý chemik Georg Kahlbaum (1853–1905) umělý metakrylan methylnatý. Roku 1856 anglický dentista Charles Stent (1807–1885) připravil kompoziční otiskovací hmotu, která byla nazvána jeho jménem. Přibližně v této době bylo stanoveno, že zlaté slitiny užívané v protetice musí být minimálně šestnáctikarátové. V roce 1870 byl poprvé použit zinkoxidfosfátový cement. V tomto roce americký dentista James Beall Morrison (1829–1917) v USA zkonstruoval vrtačku na šlapací nožní pohon. Koncem 19. století německý anatom Ferdinand Graf von Spee (1855–1937) uveřejnil práci o okluzní (styčné) křivce (Speeova křivka) a postupně se zavádějí elektrické vrtačky. Roku 1925 rakouský lékař Alphons Poller ve Vídni použil jako první k otiskování agarovou hmotu. Roku 1932 Reiner Erdle a Charles Prange z laboratoře Austenal připravili první odlitek z chrómkobaltové slitiny Vitallium. V roce 1937 E. B. Kelly patentoval v USA otiskovací pastu na zinkoxideugenolové bázi a o tři roky později na světový trh přicházejí alginátové otiskovací hmoty. Od roku 1949 se šíří používání rychle polymerujících metylmetakrylových plastických hmot. Od 60. let 20. století se rozvíjí pálení keramické hmoty ve vakuu a kombinace kovu s keramikou ve fixní protetice. Koncem 60. a začátkem 70. let 20. století vznikají nové plastické hmoty a tím i nový způsob jejich zpracování.$Výzkum zubních náhrad užívaných v minulosti je součástí *dentální antropologie. (Dana Fialová)