tekutina k pití. V obecném smyslu tohoto pojmu zastupuje v mnoha souvislostech výraz „voda“. Lépe snad ani nelze její význam pro pití vystihnout. Tak jako všude později si kultury *Předního východu nejvíce vážily vody čiré a čerstvé. Aby byla také studená, uchovávaly ji v nejchladnějších koutech domu v porézních hliněných nádobách, v nichž se pomalým odpařováním ochlazovala. Jejím zdrojem byly především přírodní prameny a vodní toky, méně často a spíše v pozdější době také *studně. Voda se příležitostně ochucovala šťávami, mačkanými z čerstvého ovoce k přímému použití (konzumovanými případně i v neředěném stavu) nebo destilovanými a konzervovanými pro pozdější potřebu. Mimo sezonu se ovocné šťávy připravovaly ze sušeného ovoce drceného na prášek, který se dal dlouhodobě skladovat. Dobře znám a využíván byl i konzervující účinek kvašení. Z 1. tisíciletí př. n. l. je doloženo švestkové a datlové *víno a snad i podobný nápoj z fíků a rozinek. Převládající ovocný druh se řídil místními podmínkami: datlové víno bylo domovem zejména v jižní *Mezopotámii, zatímco v severní části *země a v *Sýrii, kde již datlová palma neroste, zato se dobře daří vinné révě, dominovalo od nejstarších – námi postižitelných – dob víno (do jižní Mezopotámie přeneseno jako „nápoj hor“ s největší pravděpodobností z *Anatólie, kde bylo domovem). Víno se pěstovalo v odrůdách rozmanitých chutí a kulérů, které se při zpracování mnohdy ještě komponovaly do směsí. *Atributy „čiré“, „kyselé“, „sladké“, „bílé“, „červené“, „silné“, „(charakteru) býčího oka“, „královské“ dávají tušit škálu výběru. Některá vína byla navíc doslazována medem, parfémována, ochucována *kořením, aromatickými bylinami (například z čeledi hořcovitých, které dávaly nápoji chuť a vlastnosti podobné dnešním vermutům) nebo pryskyřicemi (*myrha). Víno se pilo ředěné vodou jako střik, míšené se šťávami nebo pivem (velmi oblíbený koktejl) i v původní podobě. Rozlišovalo se mezi mladým a starým vínem, pečlivě ošetřovaným ve sklepích; burčák se požíval jen velmi opatrně. Zdá se, že víno na rozdíl od ostatních nápojů patřilo spíše k slavnostním příležitostem a kultovním ceremoniím. V chetitské staré říši pro ně dokonce platil královský monopol a „hlavní vinař“ požíval vážnosti jednoho z nejvyšších dvorských hodnostářů. *Medovina, zhotovovaná v Sýrii a *Malé Asii, kde včely byly domovem, nikdy nedosáhla srovnatelného rozšíření a obliby.$Dalším, převážně v kvašeném stavu konzumovaným nápojem bylo mléko, a to především kozí a vepřové. Podle nepřímých důkazů (cedníky, sítka, nádoby s tvary typickými pro zpracování mléka) se zdá, že kozy, prasnice a krávy se na Předním východě pro mléko chovaly asi až od 4. tisíciletí př. n. l., a to – vzhledem k výše uvedeným okolnostem –, zřejmě hlavně pro další přípravu v jogurt, tvaroh a sýry. Nicméně přednosti mléka ve výživě, jeho dostupnost a snadná úprava naučily konzumenty postupům, které eliminovaly zdravotní potíže. Pila se mléka kysaná a kvašená po způsobu kefíru nebo kumysu, velmi osvěžující byla i ředěná s vodou, podobně jako ředěná syrovátka.$Dominantní postavení mezi kvašenými nápoji však zaujímalo *pivo. Nejenže dobře tišilo žízeň, nýbrž skýtalo rovněž významné a dobře stravitelné živiny a ovšem mělo i příjemný vliv na náladu konzumentů. Při srovnání s nutriční hodnotou původních – nekynutých – druhů chleba se současná věda kloní k *názoru, že nikoliv potřeba chleba nýbrž vaření piva bylo hlavním motivem pro domestikaci obilnin a jejich rozšíření za hranice přirozeného výskytu. Při klíčeni zrna, sladu a při kvašení dochází k procesům, které přeměňují škrob v *obilí v cukr; ten pak může být v lidském těle syntetizován v 13–20 % *bílkovin (celkového objemu obilných živin), tedy v množství, které by mohlo jinak dát jenom maso. (Pivo v tomto ohledu předčilo i kynutý chléb: protože starověcí sládci nemohli při kvašení piva zcela zabránit přístupu kyslíku, přeměnil se cukr pouze asi v 3,5–5 % alkoholu a zbytek zůstal k dispozici pro přeměnu v bílkoviny. V kynutém chlebu, který má srovnatelné složení, usmrtí žár pece kvasinky a syntézu bílkovin tak limituje.) Priorita piva v zajišťování výživy se konečně přičítá i tomu, že je bylo možno připravovat v kožených vacích a dřevěných nádobách, tedy ještě před vynálezem *keramiky. V tak dávných dobách se zatím ovšem pohybujeme v hypotézách. Písemné prameny nás podrobně informují o vaření piva až od 3. tisíciletí př. n. l. Zmiňují množství druhů různých kvalit, stupňů a chuti, hovoří o pivu světlém, červeném, černém, čistém i řezaném, sladkém i hořkém, prozrazují krajové zvláštnosti. Protože holdování pivu často provázely slámky, soudíme, že se běžně pila mladina s plovoucími částicemi na povrchu. Zralá piva, rozlišovaná ještě na „letošní pivo“ a „staré pivo“, byla ošetřována s větší pečlivostí. Zejména staré pivo bylo dokonale cezené a vícestupňové, aby se zaručila jeho trvanlivost. Tyto speciální druhy měly své vlastní názvy a vařili je zvlášť zkušení a kvalifikovaní sládci. To ovšem platilo pouze pro velká *palácová a *chrámová hospodářství s velkým množstvím hostí a strávníků: pivo, asi 1 litr denně, bylo součástí potravinových přídělů pro pracovníky a vojáky. Množství čepované pro tabule jejich pánů a hostitelů sotva bývalo takto omezené a také výběr – jak se dočítáme – sahal od vody a mléka přes ovocné šťávy a pivo až k vínům několika druhů. Běžné rodiny zřejmě připravovaly vlastní nápoje (pokud je neobdržely přídělem) podomácku. O jejich zvyklostech máme jen málo zpráv. Podle množství soudíme, že pily hlavně vodu a pivo, a to především k jídlu. Ale ze starobabylonské doby známe již hostince (vedené i ženami), kde nápoje zvyšovaly potěšení z družné zábavy ve společnosti. Tady jistě více než výživová hodnota vážil obsah alkoholu, který dokázal zbavit na chvíli starostí, rozveselit, ozvláštnit slavnostní příležitost, dodat lesku kultovní ceremonii. Kultovní a ceremoniální předpisy toho uměly využít, jistě i tím, že spotřebu takových nápojů určitým způsobem regulovaly. Jaké úctě se nápoje v kultovní a sociální sféře těšily, svědčí, že pivo a víno byly deifikovány. (Jana Součková)