1. *ideologie a *politika, jež přikládá nepodmíněnou *hodnotu vlastnímu *národu či *národnosti. Vzniká počátkem 19. století jako náhrada společenské funkce *náboženství. S tímto pozitivním nacionalismem se často spojují i pohrdavé postoje vůči jiným národům, *xenofobie apod. Nacionalismus tedy představuje vědomí příslušnosti k jednomu národu (většinou zejména vymezením se vůči národu jinému). Později se stal součástí politického i společenského *diskurzu, politických doktrín i argumentací. Nacionalismus je kolektivní vědomí soudržnosti s jedním národem, etnikem či územím, jež je motivováno snahou o dosažení *autonomie či úspěšnou expanzí na jiná území. Ve svém vývoji i v současné době se vyskytoval a vyskytuje kromě jiného v řadě umírněných i extrémních, agresivních projevů. Nacionalismus je kolektivní ideologie, to znamená, že jej lze slučovat nikoli pouze s jednotlivci, ale se skupinami. Nacionalismus je kolektivní ideologie, to znamená, že jej lze slučovat nikoli pouze s jednotlivci, ale se skupinami. Nacionalismus definuje národy na základě různých kritérií, která rozlišují skupiny vykazující rysy národa a skupiny postrádající tyto rysy, a určují, jak se jednotlivé národy od sebe liší. Tato kritéria byla často značně oportunistická a zneužívaná. Mezi nejčastější charakteristiky národa patří společný *jazyk, *kultura, *dějiny a území, které jeho členové trvale obývají, a někdy také náboženství (Severní Irsko, bývalá Federativní republika Jugoslávie).$Tato charakteristika vznikla v Evropě v 19. století, a proto je nejvhodněji aplikovatelná právě na evropské národy. Nacionalisté pohlížejí na vývoj a rozvoj svého *státu prizmatem své ideologie. Často (zejména ve svých extrémních projevech) upřednostňují zájmy vlastního národa před celkovým rozvojem širšího společenství států (typický byl tento stav v 19. století v době *kolonialismu, jiným příkladem jsou současné národně orientované tendence proti jednotícím snahám *Evropské unie). Nacionalismus měl výrazný vliv na evropské a světové dějiny od 19. století. Dříve je velmi obtížné o nacionalismu hovořit (řada odborníků dokonce odmítá použít tento termín pro období před *Velkou francouzskou revolucí, neboť i slovo národ mělo podstatně jiný obsah než dnes). Kritici tohoto *názoru naopak namítají, že nacionalismus je daleko staršího data, což například v českých podmínkách dokládá obsah a pojetí //Dalimilovy kroniky// (počátek 14. století), vymezující se vůči *cizincům. Nacionalismus přispěl k formování národního uvědomění a snahy o národní nezávislost u nesamostatných etnik (*Baskové, *Češi, *Italové, *Němci, *Poláci a jiné evropské národy, mimo Evropu například *Brazilci nebo *Indové). U již existujících národů obývajících autonomní území (*Američané [USA], *Britové, *Francouzi, *Japonci) posiloval vnitřní politické a ekonomické úsilí uvnitř jednotlivých států v zájmu hospodářského předstižení ostatních soupeřících států (koloniální expanze, rozvoj průmyslu, vědy a dopravy). Specifický je židovský nacionalismus, který se ve své politické rovině projevuje *sionismem; jeho významná složka spočívá na *židovském náboženství a představě „vyvoleného národa“.$Některé aspekty nacionalismu byly zneužity k formování a obhajobě řady *totalitních či diktátorských ideologií a doktrín (frankismus, *nacismus, perónismus). Nacionalismus dal vzniknout řadě (často evidentně falešných) národních *mýtů, které měly či mají podpořit národní soudržnost či národní uvědomění uvnitř skupiny.$V podstatě rozeznáváme: a) nacionalismus konzervativní (ochrana tradičních hodnot a institucí, vedoucí k udržení sociálního smíru a k posilování politického zřízení, například proti vlně přistěhovalectví); b) nacionalismus liberální (nejstarší forma, obhajoba svrchovanosti lidu, proti všem formám cizí nadvlády); c) nacionalismus politický (vystupuje jako pokroková a osvobozující síla, která nabízí perspektivu národní jednoty nebo nezávislosti); d) nacionalismus šovinistický (vychází z teorie nadřazenosti jednoho národa, respektive *rasy, nad ostatními, extrémní a fanatický, šířící nesnášenlivost a nenávist vůči ostatním národům; vyvinul se v Rusku (*panslavismus) a v Německu (*pangermanismus) již v 19. století. Proti nacionalismu je někdy kladen *patriotismus.$Nacionalismus je ústředním tématem díla česko-britského antropologa Ernesta *Gellnera, jenž odmítl všeobecně rozšířené pojetí, že nacionalismus je projevem „probouzejících“ se národů. *Národnost není podle něho součástí *lidské přirozenosti, národnost byla zkonstruována až jako požadavek nacionalismu: nacionalismus vytváří národ, a ne naopak. Vznik nacionalismu Gellner spojuje s průmyslovou epochou – poslední ze tří etap vývoje lidstva: moderní svět průmyslu je nejen prostředím, kde se nacionalismus mohl objevit a prosadit, tedy předpokladem jeho vzniku, ale také naopak, nacionalismus je nutným projevem a požadavkem moderní doby. Klíčovými rysy průmyslové éry a nacionalismu jsou mu stejnorodost, gramotnost a anonymita. Nacionalismus je speciálním typem patriotismu uskutečňovaným v kulturně homogenních jednotkách. Tyto jednotky musí být dostatečně velké, aby mohly mít naději na udržování vzdělávací soustavy. Další podmínkou vzniku nacionalismu je totiž vysoká „vzdělanostní“ společnost, která ke své existenci potřebuje právě vzdělávací soustavu. Třetí podmínkou nacionalismu je anonymita obyvatelstva. Pro jednotlivce podle Gellnera není již stěžejní *členství v podskupině (*komunita, *církev, široká *rodina, *obec, *cech), ale je přímo jednotkou „národa“.$Na rozdíl od Ernesta Gellnera a jiných teoretiků moderního nacionalismu stoupenci *primordialismu vždy přisuzují primát *etnicitě, od níž je veškerá národní existence pouze odvozena;$2. vlastenectví. (Ivo T. Budil, František Čapka, Jaroslav Malina)