japonský filozof; zakladatel //jómeigaku//, japonské větve subjektivně idealistické školy čínského konfuciánského filozofa *Wang Jang-minga (1472–1528). Narodil se v rodině rolníka, ale od svých devíti let byl vychováván u svého dědy, bývalého *samuraje ve službách knížete z Ijo (dnes prefektura Ehime) na ostrově Šikoku. Po krátké službě u feudálního pána v Ózu poblíž Macujamy se v 26 letech vrátil zpět do Ómi, aby pečoval o nemocnou matku. Zde si také otevřel soukromou školu, v níž přednášel nejprve *Ču Siův *neokonfucianismus, později však především myšlenky Wang Jang-minga.$S *konfucianismem se Tódžu seznámil již v době svého pobytu v Ózu a pustil se do intenzivního studia *Čtyř klasických knih (čínsky: //S’-šu//), které tvořily základ konfuciánského *kánonu – //Ta-süe// (Velké učení), //Čung-jung// (Doktrína středu), //Lun-jü// (Hovory Konfuciovy) a //Meng-c’// (Mencius). Podrobně studoval i neokonfuciánské spisy, zejména pak Knihu synovské oddanosti //(Siao-ťing)//. Přestože byl stejnou měrou oddán jak *Konfuciovi (asi 551–497 př. n. l.), tak Ču Simu (1130–1200), od svých třiceti let se postupně odkláněl od racionalistické pozice školy Čcheng-Ču směrem k mystické, až teistické interpretaci konfucianismu, pro které nacházel oporu v „pěti kanonických knihách“ a v textech Wang Jang-minga.$Podle Ču Siho pramení princip všech věcí //(li)// z objektivního nadčasového Nejvyššího nejzazšího (//tchaj-ťi//, japonsky: //taikjoku//), zatímco podle Wanga Jang-minga //li// existuje //a priori// v mysli *člověka, a lze to tedy intuitivně poznat. Aby byl člověk schopen morálního jednání, jinými slovy aby žil ctnostným životem, musí sledovat přikázání vlastního svědomí, které Wang Jang-ming nazývá „vrozenými poznáním“ (//liang-č’//, japonsky: //rjóči//). Tódžu rozlišoval mezi myslí, jež vnímá okolní svět, a svědomím, které je naší „vnitřní“ myslí. Vlastní svědomí neboli vrozené poznání je nehmotná transcendentní kategorie identická se všemi lidskými *ctnostmi. Necháme-li tedy svědomí, aby vedlo naši mysl, a nedopustíme-li, aby ji ovládly lidské touhy a žádosti, staneme se upřímnými a ctnostnými. Jelikož vrozené poznání je vlastní všem lidem, všichni bez rozdílu – muži i ženy, urození i nízcí – mají stejnou naději stát se ctnostnými. V tomto smyslu je Tódžu považován za jednoho z prvních stoupenců teorie rovnosti lidí.$Vrozené poznání je zároveň kategorií, jejímž prostřednictvím se člověk pojí s *univerzem, přičemž základním *principem, kterým se toto univerzum řídí, je synovská oddanost //(kó)//. Ta má v Tódžuově pojetí rozměr nejen osobní, ale i kosmický, je to osobní i kosmická ctnost, která je osou veškerých mezilidských vztahů a udržuje přirozený řád v rovnováze.$Logickým závěrem Tódžóova myšlenkového systému je důraz na jednotu myšlení a jednání, neboť jednou poznaná a pochopená ctnost musí být uvedena do praxe. Jeho filozofie tedy zakládala nový aktivní přístup k životu a ovlivnila mnoho významných myslitelů a politických představitelů období *Tokugawa. Tódžu byl již ve své době obdivován pro svůj příkladný ctnostný život, smysl pro sebekázeň a usilovné studium, o čemž svědčí i přezdívka „Mudrc z Ómi“ //(Ómi seidžin)//, kterou byl často titulován. K jeho nejznámějším dílům patří //Okina mondó// (Rozpravy starého muže, 1640) a //Kókjó keimó //(Poučení z Knihy synovské oddanosti). Ve své škole vychoval celou řadu vynikajících učenců, z nichž největší věhlas získal Kumazawa Banzan. Z jeho myšlenek však čerpali také Arai Hakuseki, Dazai Šundai či Sakuma Šózan a k jeho odkazu se hlásili i stoupenci procísařsky orientovaných skupin *samurajstva na konci období Tokugawa. (Jan Sýkora)