francouzský *generál, politik, státník a císař (1804–1814, 1815); jeden z největších vojevůdců v historii lidstva. Narodil se na Korsice ve šlechtické rodině. Po studiích na vojenských školách se stal dělostřeleckým důstojníkem revoluční armády za *Velké francouzské revoluce; za velký podíl na útoku při obléhání *města Toulonu byl ve dvaceti čtyřech letech povýšen na brigádního generála (1793). Postupně se propracoval do čela francouzské armády bojující s *Rakušany v Itálii, opakovaně je porazil, dobyl Milán a nakonec donutil Rakušany k uzavření míru (Campo Formio, 1797); tato vítězství mu přinesla pověst neporazitelného generála a velký respekt u vojáků i politiků. V letech 1798 až 1799 vedl tažení do Egypta; tam přivedl i vědce, kteří zde prováděli archeologické, paleografické i přírodovědné výzkumy. Napoleon dobyl Káhiru, rozvrátil moc *mamlúků, avšak jeho loďstvo bylo poraženo Angličany (v bitvě u Abukiru v srpnu 1798).$Po několika povstáních se stáhl zpět do Evropy. *Vláda *Direktoria ve Francii byla značně oslabená, proto Napoleon Bonaparte spolu s přáteli zorganizoval převrat a v listopadu 1799 se chopil moci ve funkci prvního *konzula (ve vládě tří konzulů – *konzulátu). Díky vojenským úspěchům (v červnu 1800 zvítězil nad Rakouskem v bitvě u Marenga, mírová smlouva v Lunéville, 1801) vstoupil do politiky – přepsal občanský zákoník //(*Code civil)// a změnil řadu dalších *zákonů, prosadil vydání nové *ústavy, zřídil národní banku, podporoval rozvoj průmyslu a obchodu, zavedl moderní školskou soustavu. V srpnu 1802 byl jmenován doživotním konzulem a následně 2. prosince 1804 se za přítomnosti *papeže stal císařem Francie (na hlavu si sám nasadil korunu). V roce 1805 se proti Napoleonovi spojilo Rusko a Rakousko, které však porazil v bitvě „tří císařů“ u Slavkova (2. 12. 1805). Plánovanou invazi do Británie mu znemožnila porážka francouzského loďstva od *Angličanů u Trafalgaru (říjen 1805). Následovaly další Napoleonovy válečné střety – s Pruskem, Ruskem, tažení do Španělska. V roce 1812 vtrhl s velkou armádou do Ruska; v tomto tažení však přecenil své síly, dostal se sice až do Moskvy, ale bez zajištěného zásobování byl nucen k cestě zpátky, přitom zahynula převážná část jeho armády (z půl milionu vojáků se jich vrátilo asi 30 000). Brzy se mu podařilo vybudovat novou armádu, ta však byla v tzv. bitvě národů u Lipska (1813) poražena spojeneckou koalicí, která následně vtrhla do Francie a dobyla Paříž (v březnu 1814). Napoleon byl donucen abdikovat a byl vyhoštěn na ostrov Elbu ve Středozemním moři. Na francouzský trůn byl dosazen neoblíbený Ludvík XVIII; toho využil Bonaparte, v březnu 1815 se vylodil v zálivu Golfe Juan a za široké podpory místního obyvatelstva a armády se vydal na Paříž. Získal zpět trůn, na němž však pobyl pouze 100 dní, než byl donucen po prohrané bitvě u Waterloo (18. června 1815) abdikovat. Vzdal se Britům, kteří jej deportovali na ostrov Svaté Heleny, kde strávil zbytek svého života jako zajatec; na tomto ostrově také 5. května 1821 zemřel. (František Čapka)