1. kultovní dar; ritualizovaný úkon vzdání se, zřeknutí se něčeho pro bohy či *Boha, jeden ze způsobů *komunikace člověka se silami skutečně nebo domněle ovládajícími jeho život, ať už nezosobněnými či personifikovanými v podobě božstev. Oběť naznačuje oddanost, vděčnost a poslušnost, někdy vychází z předpokladu, že se pomocí oběti může žádoucím způsobem ovlivnit jednání nadpřirozených sil a bytostí vůči lidem. Má umožnit spojení s božským principem, její *rituální provádění je často posláním *kněží.$Oběť je obecný náboženský jev mající své počátky již v *paleolitu, i když v některých *náboženstvích je její projev potlačen (v *judaismu, *buddhismu, *islámu). Obětují se zvířata, plodiny, potraviny, *oheň, *kadidlo. Smírná oběť má člověka očistit. Oběť zástupná se zakládá na předpokladu, že je možné přenést své *hříchy na jinou živou bytost, jejímž obětováním budou naše hříchy odčiněny. Smrt *Ježíše Krista na *kříži je v *křesťanství chápána jako zástupná oběť za hřešící lidstvo. Podobně byli někdy a někde obětováni lidé (četné doklady existují v *archeologickém záznamu pro prehistorické i raně historické doby), což Sigmund *Freud pokládá za původní formu oběti, která tím stmelovala *společenství, zakládala *mír a zajišťovala prosperitu.$V kulturách starého *Předního východu měli vykonávání oběti nejprve na starosti *šamani, mágové a *kouzelníci, kteří obětovali před shromážděním především pokrmy, nápoje a zvířata na základě sympatetické *magie. Obětní materiál byl sakralizovaný a měl přivolat (vzývat) dobrou božskou moc, nebo měl zlou božskou moc odvracet. Oběti byly součástí magických a rituálních obřadů i na pozdějších *kultovních místech (božištích) a v *chrámech. Na rozdíl od jiných součástí bohoslužby byly oběti okázalým projevem víry, kde záleželo na přítomnosti věřících. Od 4. tisíciletí př. n. l., kdy v *Mezopotámii vznikly první chrámy, se obětovalo sochám bohů, které byly považovány za jejich bezprostřední ztělesnění. Pro zádušní oběti existovaly v chrámech nedaleko „oltáře“ pro úlitby zvláštní trychtýře, ústící do nitra stavby, které byly určeny k vyživování zemřelých. Od 27. století př. n. l. se setkáváme se scénami obětování i ve výtvarném umění, především na tzv. obětních deskách, které tvořily součást výbavy chrámů a jiných kultovních prostorů. Mezi nejznámější obětní scény patří tzv. „mírová strana“ standarty ze sumerského *města *Uru. Obětiny byly přinášeny ve zvláštních nádobách a koších (potraviny, perly, mušle aj.). V *chrámových a *palácových hospodářstvích byly obětiny součástí hospodářské *evidence, přičemž se přebytky stávaly součástí běžné spotřeby. Na sklonku 3. tisíciletí př. n. l. vznikla v Puz-riš-Dagánu zvláštní centrála pro evidenci obětí pro chrámový komplex *Tummal nacházející se u města *Nippuru. Případné krácení obětí a vlastní obohacování bylo v *Sumeru trestáno i smrtí. Pravidelné oběti byly součástí kultovních předpisů, spojených se zakládáním nových chrámů a jejich nedodržování přivolávalo prokletí bohů (neplodnost, smrt). Přípravou obětních pokrmů byly pověřeny chrámové a palácové kuchyně, které měly v tomto případě přednost při reklamacích dodávek ze skladů a sýpek. Nejstarší seznam pravidelných i mimořádných měsíčních obětí pochází z města *Ebly v *Sýrii (24. století př. n. l.). V chrámové architektuře je ze stejné doby doloženo známé „obětní nádvoří“ chrámu v městě *Megiddu. Ve 2. tisíciletí př. n. l. se s postupující „individualizací“ náboženství objevují vedle *modliteb i oběti osobním božstvům, doplněné sliby pravidelného plnění kultovních povinností.$U *Chetitů ve 14.–13. století př. n. l. byly předepsány oběti význačným zemřelým, především panovníkům a příslušníkům jejich rodin. Obětní místa v chrámech byla vybavena stoly, kde byla kultovním sochám bohů obětována nejenom zvířata, ale i pokrmy (chléb, kaše, ovoce, med), *pivo a další alkoholické nápoje. Oběti provázely i *věštění a obětní scény byly součástí kultovních procesí. Oběti zvířat, úlitby a okuřování patřily k základním kultovním úkonům i v *Kanaánu a v *Palestině a představovaly dary božstvům (později Bohu). U zvířecích obětí měla rozhodující význam úlitba krve jako *symbolu života. Na sklonku 2. tisíciletí př. n. l. byla obětovaná zvířata spalována (hebrejsky: //’ólá, kálíl//, „celopal“). Spálení mělo představovat rituální očištění od hříchu. V textech *Starého zákona se objevují zmínky o obětech lidí, dokonce v nejstarších generacích (Kain, Ábel, Izák) a o obětech dětí (Molek). Zástupná smrt u lidské oběti byla v kultovní praxi nahrazována „vykoupením“ *zvířetem.$Ve staré Koreji se obětovalo zejména kosmickým tělesům-božstvům (*Slunce, *Měsíc, hvězdy), zemi, horám, řekám, stromům a skalám, později konkrétním lidem. Personifikací Slunce vznikla představa jakéhosi nejvyššího božstva na nebesích, jemuž *Korejci říkali //Hananim// („Pán Nebes“), mezi pozemskými božstvy bylo nejpopulárnější božstvo hor. Podle starých korejských pramenů existovaly dva druhy obětí horám: první se říkalo //täsa// a patřila třem posvátným horám, druhé //sosa// pro čtyřiadvacet menších horských božstev. Už za *Tří království se rozvinul *kult předků, jenž uctíval a zbožšťoval nejrůznější vládce, rodové *náčelníky a rodinné příslušníky, za dynastie *Čosŏn ho rozpracovali stoupenci *neokonfucianismu v závaznou normu, jejíž porušení se přísně trestalo. Obětiny byly nejrůznějšího druhu, nejen podle důležitosti oslovovaného *subjektu, ale lišily se také regionálně. Až do počátku 6. století byly běžné i oběti lidské, později se rozvinuly složité rituály s modlitbami, zpěvem a tancem, jejichž podstatnou součástí bylo obětování nejrůznějších potravin, vína a předmětů denní potřeby. Viz též *singjo, *sŏngjo;$2. dnes nejčastěji v oslabeném a přeneseném smyslu, buď jako nezbytná újma, snášená kvůli něčemu jinému (oběť „pro něco“), anebo jako nezamýšlená osudová ztráta (oběť neštěstí). (Blahoslav Hruška, Miriam Löwensteinová, Jaroslav Malina)