označení *archeologických pramenů ve stadiu prvotního popisu a hodnocení. Nejprve jsou zjišťovány a popisovány bezprostředně pozorovatelné významné vlastnosti, které lze určit takřka na první pohled, bez složitých rozborů. Takovou nejdůležitější vlastností je materiál (surovina, látka), z něhož se *objekty skládají nebo jsou vyrobeny. Pak samozřejmě rozměry, hmotnost, barva, charakter povrchu. Ale mnohé z těchto vlastností jsou z valné části určovány právě materiálem a na něm také závisejí četné odvozené zvláštnosti objektů, které se už ovšem přímo neprojevují: funkce, kulturní příslušnost, doba a mnohé jiné.$Ve „starožitnických dobách“ archeologie, v 17. a 18. století, byla posloupnost *nálezů podle druhů surovin libovolná. Sběratelé kladli obvykle na prvá místa památky nejvzácnější nebo naopak nejpočetnější.$Ve dvacátých letech 19. století však dánský archeolog Christian Jürgensen *Thomsen rozmetal dosavadní „pořádek-nepořádek“ vytvořením technologického systému podle materiálu: nálezy z doby kamenné, *doby bronzové a *doby železné. Na jeho základě se zvolna ustavilo schéma odpovídající časové posloupnosti zavádění jednotlivých surovin do kulturního používání: 1. *pazourek a jiné tvrdé *horniny a *minerály vhodné ke štípání, 2. *kámen (měkčí horniny, které se dají dobře brousit a vrtat), 3. *kost a *parohy, 4. *keramika, 5. *kov – *měď a její slitiny (*bronz, mosaz aj.), vzácné kovy (*zlato, *stříbro), *železo, 6. *dřevo, 7. ostatní organické látky (*kůže, *tkaniny aj.). Obě poslední místa nejsou odrazem časového postavení – vždyť dřevo a kůže se užívají odjakživa – nýbrž toho, že jen málokdy mezi archeologickými nálezy figurují, nedochovaly se. A z týchž důvodů se k nim někdy přesouvají i kosti a parohy. Často se naopak na první či poslední místa zařazují ty předměty, jichž je mnoho (keramika) nebo nejlépe charakterizují zkoumanou dobu, kulturu, památník (třeba kovové artefakty). (Jaroslav Malina)