vojenské operace, jejichž cílem je ovládnutí opevněných míst, se mohly přirozeně v lidských dějinách objevit teprve po zavedení *opevnění. K tomu sice došlo již v době *akeramického neolitu, avšak z doby předhistorické nemáme o této formě ozbrojeného *konfliktu doklady. Obrazový materiál dokládá provádění obléhacích operací už v době pozdní *kultury urucké (otisk pečetního válečku z Čóga Mis). Prozatím nejstarší známý případ zemních prací s pravděpodobným úmyslem narušit statiku dané budovy tak, aby průlomu vzniklého v jejím vnějším zdivu bylo možno využít k jejímu vojenskému obsazení, byl zjištěn při výzkumu tzv. chrámu boha Šáry v Tell Adžrabu v Podijálí (asi 26. století př. n. l.). Z doby o málo mladší pochází *reliéf z *Mari, zobrazující dva lučištníky v akci, kryjící se za velkým *štítem ze svazků *rákosu. Vzhledem k tomu, že svými *šípy míří vysoko nahoru nad své hlavy, byla tato památka patrně správně interpretována jako ikonografický doklad útoku na *hradby neznámé *pevnosti. Řadu podobných operací osvětlují další obrazové a zejména písemné prameny 3. a 2. tisíciletí př. n. l. z naší oblasti. Dozvídáme se tak, že těžké obléhací stroje byly bezpochyby v *Mezopotámii známy nejpozději od 18. století př. n. l. Roku 1763 př. n. l. užily při šestiměsíčním dobývání *Larsy, která se bránila všemi prostředky, jednotky babylonského *krále *Chammurapiho i beranidel a obléhacích věží, umožňujících přilehnout těsně k hradbám pevnosti a ztečí na ně proniknout. Uchýlily se rovněž k vršení obléhacích ramp. Řada syropalestinských městských obcí vykazuje již od konce 3. tisíciletí př. n. l. velmi mohutná opevnění, i desítky metrů silná, se zešikmeným vnějším lícem s hladkým povrchem (tzv. //glacis//). Takové *fortifikace byly zjevně budovány s úmyslem nejen zpomalit pohyb útočící pěchoty tak, aby se stala snadným terčem pro střelce na hradbách, ale i znemožnit nepříteli užití těžkých válečných strojů k jejich destrukci. Vražednost obléhacích bojů, náležejících k nejriskantnějším a nejztrátovějším vojenským operacím, dokládá výmluvně unikátní pramen egyptský. V jedné ze skalních hrobek na *lokalitě Der el-Bahárí tam byl nalezen hromadný pohřeb 50–60 dospělých mužů, z nichž většina zemřela na těžká poranění *hlavy a horních částí *trupu. Mrtvoly byly původně mumifikovány a zachované útržky obinadel nesly nápisy královské *správy. *Nález byl patrně správně interpretován jako „pohřeb s vojenskými poctami“, jehož se dostalo vojákům padlým při dobývání nepřátelské pevnosti v jedné z rozhodujících bitev počátku 2. tisíciletí př. n. l.$Velmi kvalifikovaně prováděly pak obléhací operace jednotky armády asyrské v 1. tisíciletí př. n. l. Jejich velitelé měli již k dispozici nejen zákopníky pro hloubení podkopu a obléhací věže, ale rovněž těžká kolová beranidla opatřená krytem proti lehkým střelám, užívaná k napadání bran a slabých míst nepřátelských pevností. Kromě toho zobrazují asyrské reliéfy použití kolových dopravních prostředků, rovněž krytých proti účinku lehkých střel, s jejichž pomocí překonávala zjevně pěchota nebezpečná pásma nepřátelského ostřelování a postupovala na místa, odkud mohla na nepřátelské síly přímo zaútočit (průlomy v hradbách). Skutečně inženýrský způsob vedení *války dokládají výsledky archeologického výzkumu obléhání palestinské *Lakíše asyrskou armádou pod velením *Sinacheribovým (704–681 př. n. l.). Zde zbudovaly asyrské ženijní jednotky proti jedné z lakíšských bran mohutnou nájezdovou rampu, po níž se k hradbě mohly přiblížit jak obléhací stroje, tak vojenské jednotky. Obránci *města čelili této formě útoku zbudováním stejné, avšak vyšší rampy zevnitř města, čímž došlo k zúžení bojiště na místo styku obou ramp. Následné zpustošení města a nálezy hromadných pohřbů stovek nebožtíků, jakož i reliéfy zdobící Sinacheribův palác v *Ninive, dokládají chmurně a výmluvně, kdo v tomto vražedném střetu zvítězil. Katapulty a balisty pro přímé ostřelování těžkými střelami a mohutné obléhací praky, vrhající do nepřátelské pevnosti střely metané horní skupinou úhlů, byly zavedeny až v době *helénistické.$Pramálo víme bohužel o bojích v lehkých a přechodných formách zejména taktických opevnění. Jeden z vzácně zachovaných dokladů nám poskytuje popis bitvy u *Kádeše mezi egyptským a chetitským vojskem. Z toho vyplývá, že *Chetité tehdy ztratili výsledek bitvy mimo jiné i proto, že po rozdrcení Réovy egyptské „divize“, přistižené při brodění řeky Orontu, se vojáci chetitské útočné vozby na místo pokračování v bojové akci vrhli na bohatou a nechráněnou kořist v egyptském táboře. Toho využili egyptští *žoldnéři z amorejských pobřežních měst, kteří plenící Chetity zmasakrovali nebo zahnali zpět do Orontu. Archeologické doklady v tomto směru mlčí, pouze z *ikonografických a písemných materiálů vyplývá, že například asyrská armáda budovala při svých pochodech polní tábory ustáleného půdorysu a rozvržení, asi podobné táborům vojska římského, využitelné nejspíše též jako lehká bojová opevnění. (Petr Charvát)