*obřad patřící mezi *obřady přechodu i odloučení, který se koná u příležitosti úmrtí; zahrnuje vše, co se děje od okamžiku *smrti až po konečné *uložení pozůstatků zemřelého na vyhlédnutém, případně i připraveném místě. Patří k tomu zpravidla uložení, umytí, oblečení, smutek pozůstalých, tanec, *hudba, zpěv, gestikulace, *mimika, zvláštní *oděv, vystavení zemřelého, přenesení na připravené místo, uložení na hranici, zapálení hranice, pohřbení spálených pozůstatků nebo nespáleného těla, péče o *pohřebiště a rituální (někdy se opakující) hostina.$Při pohřebním obřadu hrají roli tři faktory: 1. náboženské představy provázející průběh pohřbu; 2. dále představy o tom, kde se má zemřelý po smrti nacházet (zde jsou zahrnuty ohledy na zemřelého a jeho přání); 3. konečně i místo zemřelého v *rodině nebo *společnosti, protože *pohřeb je často demonstrací bohatství a společenského postavení pozůstalých, případně jen projevem *konkurence mezi osobami, rodinami, rody nebo *družinami v době, kdy zápolily o postavení v *hierarchii společnosti.$Zvláště „pohanské“ náboženské představy jsou jen s obtížemi rekonstruovatelné na základě zpráv autorů, kteří je chápali jen částečně a navíc prizmatem vlastní kultury. *Pohřební rituál nemusel vždy prezentovat skutečnost, mohl odrážet *ideál nebo i očekávání. Pohřební *zvyky jsou tedy jakýmsi filtrem, bez jehož znalosti není výsledek (to je pohřeb) v úplnosti interpretovatelný. Neměli bychom též zapomínat na psychologický faktor vyrovnání se se ztrátou blízké osoby.$Srovnávací antropologický výzkum ukázal, že ve všech dobách a kulturách panuje ambivalentní vztah k smrti: na jedné straně snaha o spojení se zemřelými, na druhé straně strach a obrana před nimi. Zkoumání se zaměřuje na symbolický význam pohřebního ritu pro pozůstalé. Symbolický význam potvrzující společenský *status nejen zemřelého, ale především *sociální vrstvy, k níž patřil, se projevil i v dobách „vymknutých z kloubů“, kdy deklasované živly vybíjely nenávist právě na *hrobech příslušníků vyšších *společenských vrstev. Tak tomu bylo při vypuknutí husitské *revoluce (*husitství), kdy byly vypleněny královské hroby na Zbraslavi, nejinak roku 1611 při vpádu pasovských, kdy pražská lůza vyvlekla z *hrobky mrtvolu Ferdinanda z Donína, kterou okradla – spolu s *prsteny byly odřezány i prsty. Podobně (i když zaštítěna úřední mocí) se projevila ničivá síla davu při likvidaci královského pohřebiště v Saint-Denis u Paříže za *Velké francouzské revoluce v říjnu 1793. Upevnění státní moci po *restauraci bylo zase demonstrováno obnovením jejích symbolů, k nimž patřila i dynastická pohřebiště; stalo se tak po nástupu *krále Ludvíka XVIII., který roku 1816 v Saint-Denis obnovil královské hroby.$Při zkoumání pohřebního ritu jde tedy v konečném horizontu nikoli jen o poznání kosterních pozůstatků výbavy hrobů, ale zejména o poznání života lidí. Aby se to aspoň částečně podařilo, je třeba kosterní pozůstatky i trosky výbavy důkladně znát, protože jen tak mohou být *interpretace postaveny na pevné pramenné základně. Způsob zacházení s lidskými pozůstatky je širší než jen pohřební ritus spojený s obřady.$Základními formami pohřebního ritu jsou kostrový ritus (což je termín nepřesný, neboť ve většině případů se jednalo o pohřeb těla) a žárový ritus (*kremace). Pozůstatky člověka mohou být pohřbeny vcelku i částečně: do země, do vody, na vzduchu, do močálu, také do těl živých zvířat nebo lidí. Do země mohou být uloženy prostě, v komoře, rakvi, *sarkofágu, hrobce nebo v *popelnici (urně). Mohou být uloženy pod úrovní terénu, na povrchu nebo v mohylovém násypu. Známo je i vícestupňové pohřbívání spojené s přemísťováním. Lidské pozůstatky mohou být také deponovány na různých místech bez pohřebního rituálu.$Hrob můžeme chápat jako zhmotnění rituálu čitelné archeologickými metodami, přičemž problémem je interpretace. Musíme si uvědomit, že cesta zemřelého do světa mrtvých je přechodovým rituálem a z tohoto hlediska je možno některé *milodary chápat jako výbavu na cestu, nikoli jako výbavu pro pobyt na onom světě.$Vedle přechodových rituálů hrají v pohřebním ritu svou roli i odlučovací rituály, k nimž patří například omývání těla, vynesení a přenášení nebožtíka, zničení některých předmětů nebo i usmrcení zvířat, případně i lidí. Odlučovací rituály se projevují v hrobové *jámě, rakvi, *mohyle i v ohrazení hrobového okrsku.$S pohřebním ritem dále souvisí rituál upravující vztah k záhrobí a rituál *reciprocity. Předměty nacházející se v hrobech lze rozdělit na dokladové (součásti oděvu, ozdoby těla) a milodary. Mezi milodary patří nádoby, někdy obsahující potraviny, zvířecí *kosti, ale i některé nářadí jako *srpy a také *zbraně. Hrobový *inventář lze rozdělit i na předměty které byly v držení zemřelého (oděv a předměty určující jeho společenský status), předměty obětované a přidávané zemřelému pozůstalými a předměty kultovního charakteru (*mince, lampičky, nádoby, magické *symboly). *Hrobová výbava tvoří *uzavřený nálezový celek, který v záměrném výběru odráží část reality.$Archeologický a antropologický výzkum a vůbec zacházení s lidskými pozůstatky jsou vázány etickým *kodexem Mezinárodní rady muzeí (ICOM – International Council of Museums). Specifikem pohřebních obřadů je řešení odchodu ze života, ze světa, tedy rozporu, který na základě přírodní události, jakou je smrt, vzniká mezi *společností a *přírodou. Zemře-li člověk, necítí se „poškozena“ pouze skupina jeho nejbližších, ale celá společnost. Proto je úmrtí člověka u většiny etnik a zvláště u *přírodních národů popudem k celospolečenským slavnostem, jejichž součástí jsou pohřební obřady. Pohřeb zesnulého se obvykle odehrává ve dvou etapách. V první je mrtvý „zlikvidován“ fyzicky (*smrt a pohřeb). Fyzickým zničením ostatků však zpravidla pohřební obřady nekončí, mnohdy až po značném období se koná nový obřad, kterým je smrt dovršena, mrtvý opustí svět živých a přemístí se do světa mrtvých. Teprve potom splnil pohřební obřad svou hlavní funkci a může následovat slavnost, která nezřídka trvá několik dní.$Pohřební obřad představuje u mnoha *etnik, *kultur a *civilizací základní obřad *kultu předků, náboženské víry známé především ze *zemí *Dálného východu (Čína, Japonsko, Korea ad.) a Afriky, ale i z mnoha dalších kultur celého světa.$Pohřební obřad přetrvává po tisíciletí jako jediný obecně rozšířený obřad platný pro celé lidstvo od *paleolitu až po současnost: viz *rituály smrti, *smrt, *smrt a pohřeb, *smrt a pohřeb – antické civilizace, *smrt a pohřeb – civilizace předkolumbovské Ameriky, *smrt a pohřeb – civilizace „přírodních“ národů, *smrt a pohřeb – civilizace starověkého Egypta, *smrt a pohřeb – civilizace starověkého Předního východu, *smrt a pohřeb – čínská civilizace, *smrt a pohřeb – delikventi, *smrt a pohřeb – etruská civilizace, *smrt a pohřeb – euroamerická civilizace, *smrt a pohřeb – indická civilizace, *smrt a pohřeb – islámská civilizace, *smrt a pohřeb – japonská civilizace, *smrt a pohřeb – korejská civilizace, *smrt a pohřeb – křesťanská civilizace, *smrt a pohřeb – prehistorie, *smrt a pohřeb – revenanti a vampýři, *smrt a pohřeb – řecká civilizace, *smrt a pohřeb – římská civilizace, *smrt a pohřeb – tibetská civilizace, *smrt a pohřeb – za epidemií, *smrt a pohřeb – za války, *smrt a pohřeb – židovská civilizace. (Jaroslav Malina, Josef Unger)