francouzský, dramatik, básník, epigramatik a historik. V raném mládí osiřel; jeho oslavné ódy mu umožnily přístup ke dvoru Ludvíka XIV. a zajistily mu přízeň vlivných lidí – vyvolaly však i nenávist jeho konkurentů, kteří neváhali zakoupit několik představení, a zcela tak znemožnili právě *inscenaci hry //Phèdre// (Faidra, 1677), která – spolu s dramatem //Alexandre le Grand// (Alexandr Veliký, 1665) – patří k jeho nejznámějším dílům.$O Racinovo dramatické dílo se již v jeho době vedl úporný boj mezi jeho obdivovateli a vášnivými odpůrci – tyto polemiky měly často politický podtext. Teprve německý *klasicismus následujícího 18. věku v osobě Augusta Wilhelma Schlegela (srovnal Racinovo a Euripidovo pojetí Faidry) a pak francouzský *romantismus, byť polemicky, objevily jeho hodnotu poetologického impulzu, který klasicismus jako projev hledání kýžené rovnováhy *rozumu, citu a vůle poskytl světovému umění.$Racinova *tragédie //Faidra// patří k nejvýznamnějším divadelním hrám francouzského i evropského klasicismu. Hlavní hrdinkou veršované, alexandrinem psané tragédie je Faidra, krétská princezna, dcera Mínóa a Pásifay, provdaná za athénského *krále Thésea, jehož se stala druhou manželkou; ta zahořela hříšnou vášní k jeho synu Hippolytovi. Příběh, který je jádrem dramatu, tedy vášnivá, ale hříšná *láska starší ženy k mladíkovi, který její lásku odmítá a je jí pak obviněn ze zneuctění, má předobraz v kulturních *archetypech *Předního východu: najdeme jej i v starozákonním příběhu *Josefa a Potífarovy ženy. Racine vyšel z Euripidovy tragédie //Hippolytos//: ve své pětiaktové tragédii však mytologické vyznění posunul do psychologické roviny, do *konfliktu vůle a narůstající pohlavní vášně – i když i ta je předurčena bohy. Pohled na *sexualitu se zde pohybuje mezi póly vášně, nenávisti a touhy po *smrti. Faidřino konečné, otevřené, i když těžce, nejprve zastřeně, dobývané vyznání Hippolytovi se stalo předobrazem podobných „hříšných“ vyznání žen v moderní literatuře a narušovalo silná *tabu spjatá s patriarchální představou ženy jako pasivního objektu mužské sexuality. (Ivo Pospíšil)