od latinské antiky užívané označení specifické kvality člověka, kterou se odlišuje od všeho ostatního jsoucna. Člověk je nadaný duchem, rozumem, což mu umožňuje poznávat příčiny věcí, rozlišovat mezi nimi a srovnávat je podle různých kritérií, ale také uvědomovat si důsledky jak událostí, tak také svých činů. Středověká *teologie*filozofie vymezila polaritu mezi //ratio// a //intellectus//; intelektu byla přisouzena schopnost bezprostředního poznání *pravdy, zatímco ratio se musí dostávat k pochopení pravdy po jednotlivých krocích, vycházeje od smyslového poznání přes zkušenost až k poznání rozumovému. Tento středověký protiklad tvoří základ pozdějšího rozlišení intelektu (latinsky: //intellectus//, německy: //Verstand//) a rozumu (latinsky: //ratio//, německy: //Vernunft//) u Immanuela *Kanta. Podobnou propedeutickou úlohu pro kantovskou kritickou filozofii mělo osvícenské (*osvícenství), zejména wolffovské (Christian Wolff [1679–1754]) odlišení mezi //ratio// a //ratio pura//. „Čistý rozum“ //(ratio pura)// se vyznačuje tím, že při *dedukci *premis čistého rozumového (teoretického) poznání využívá vědění a priori. Ve filozofii *německého idealismu byla kantovská koncepce ratio dále rozvíjena a současně kriticky překonávána: obecně řečeno, rozvažování //(intellectus, Verstand)// se omezuje pouze na analýzu faktů podle daných pravidel, jež nepocházejí z rozvažování, zatímco rozum //(ratio, Vernunft//) poznává celkovou smyslovou a rozumovou souvislost, ve které se fakty objevují. V současnosti se *dualismus //ratio – intellectus// již příliš neprosazuje a termín ratio se během vývoje stal paradoxně spíše synonymem pro schopnost rozvažovat. (Břetislav Horyna)