proud a typ moderní prózy, který je založen na magickém a mytologickém přístupu ke skutečnosti, ovlivněném *kulturními tradicemi, zejména lidovou slovesností. Termínu poprvé použil německý výtvarný kritik Franz Roh v publikaci //Postexpresionismus: Magický realismus// (1925) pro výtvarné projevy, jež světelnými efekty obrazům dodávaly *iracionální přísvit a vytvářely zvláštní zázračné vize. Původně byl tento pojem synonymem pro protiproud *expresionismu //Neue Sachlichkeit// (Nová věcnost), který se snažil novým, střízlivě věcným způsobem postihnout krásu, a ve Francii pro *surrealismus. V pozdější době se označení rozšířilo a obsahuje také další směry moderního *malířství, které se při realistickém způsobu malby uchylovaly k hádankovité a tajuplné obrazové řeči (italská metafyzická malba).$Termín magický realismus se přenesl i do Španělska a od poloviny padesátých let se ho používá pro díla španělské literatury vznikající na území Ameriky a zachycující //lo real maravilloso// („reálné zázračno/zázračné reálno“). Tuto literaturu reprezentuje guatemalský spisovatel Miguel Ángel Asturias (1899–1974), nositel Nobelovy ceny (1967). Považoval se za potomka *Mayů, zajímal se o indiánské dějiny a v díle //Guatemalské báje// (1930), které měly neobyčejný ohlas, umocnil staré mýty magickými a poetickými zvláštnostmi surrealismu. Estetiku „reálného zázračna“ uplatnil v prózách //Království z tohoto světa// (1949), //Ztracené kroky// (1953) a //Barokní koncert// (1974) Kubánec Alejo Carpentier (1904–1980). Nejvýznamnějším magickým realistou je světoznámý kolumbijský spisovatel Gabriel *García Márquez (narozen 1928). V roce 1982 mu byla udělena Nobelova cena „za jeho romány a novely, v nichž rysy fantastické a rysy realistické vytvářejí mnohoznačnou jednotu básnického světa, který zrcadlí život a konflikty kontinentu“. Tohoto uznání se dostalo dílům //Sto roků samoty// (1967), //Podzim patriarchy// (1975), //Kronika ohlášené smrti// (1981); další Márquezův román// Láska v čase cholery// vyšel v roce 1985.$K magickému realismu se hlásí i autoři ze *zemí či oblastí, kde je bájesloví lidové slovesnosti dodnes živé: gruzínský básník a prozaik Othar Čiladze (narozen 1933), kirgizský prozaik Čingiz Ajtmatov (narozen 1928), lužickosrbský prozaik Jurij Brězan (1916–2006). Za magický realismus v širokém slova smyslu jsou některými teoretiky pokládána všechna umělecká díla, kde se střetá sen a skutečnost, smrt a život, takže jeho projevy lze pak shledat například i v prozaických dílech Thomase *Manna (1875–1955) //Kouzelný vrch// (1924) a// Doktor Faustus// (1947), ruského spisovatele Michaila *Bulgakova (1891–1940) //Mistr a Markétka// (1929–1939, poprvé publikováno 1966), italského spisovatele Itala Calvina (1923–1985) //Rozpůlený vikomt// (1952), //Baron na stromě// (1962), německého prozaika Güntera Grasse (narozen 1929)// Plechový bubínek// (1959) nebo i v //Krakatitu// (1924) Karla *Čapka (1890–1938). (Jaroslav Malina)