1. způsob uvažování, který je založen na kritickém a střízlivém poznávání skutečnosti;$2. označení filozofických směrů vycházejících ze skutečnosti; tyto směry zdůrazňují nezávislost a prvotnost vnímané a poznávané reality oproti jejímu odrazu ve vědomí a vědění. Speciálně v *matematice je realismem přesvědčení, že matematické *entity existují v jistém ideálním světě, do něhož matematik svou myslí vstupuje, takže je spíše objevitelem než vynálezcem. Realismus tak stojí v opozici k jiným filozofiím matematiky (*intuicionismus, *konstruktivismus), které kladou výše tvůrčí ráz matematiky. Kořeny realismu v matematice sahají k *Platónově filozofii, jeho stoupenci byli René *Descartes (1596–1650) a Gottfried Wilhelm *Leibniz (1646–1716), z velkých novodobých matematiků například Kurt *Gödel (1906–1987). Ve *fyzice je realismem přesvědčení, že fyzikální měření odrážejí realitu, která existovala již před registrací výsledku měření. Tento realismus, přijímaný zprvu většinou fyziků, byl zpochybněn vytvořením kvantové teorie, podle níž samy o sobě nepředvídatelné výsledky měření ve vzájemně vzdálených místech jeví jistou provázanost (anglicky: //entanglement//), která se nedá vysvětlit běžným přenosem hmoty a informace, což napovídá, že realita je ustavena až měřením. Realistické stanovisko obhajoval proti většině tvůrců kvantové fyziky Albert *Einstein (1879–1955), zdá se však, že později provedené *experimenty založené na jeho myšlenkách mu nedávají za pravdu;$3. označení středověkého filozofického směru, podle něhož obecné pojmy jsou reálné; tento směr se vyhranil ve sporu o *univerzálie, který se táhne celým středověkem. Zatímco podle realismu obecné pojmy existují reálně (asi jako platónské ideje), podle *nominalismu jde o abstrakce, pouhá jména (latinsky: //nomina//). Realismus má tak blíže k *racionalismu, zatímco nominalismus k *empirismu. K významným představitelům realismu ve sporu o univerzálie patřil *Anselm z Canterbury (1033–1109), nominalismus v umírněné formě hájil Pierre *Abélard (1079–1142), který se domníval, že univerzálie jsou ve věcech. Spor mezi realisty a nominalisty byl i v pozadí událostí na *Univerzitě Karlově v předhusitské době, v nichž Jan *Hus (asi 1371–1415) představoval realistické křídlo. Z dnešního hlediska je tento spor výrazem dvou krajních tendencí lidského myšlení, z nichž každá si podržuje svou váhu;$4. myšlenkový proud v rámci teorie mezinárodních vztahů, podle něhož je třeba při formulaci zahraničně-politického programu vycházet z poznání *zákonitostí reality, jako jsou třeba národní zájmy, a nikoliv ze vznešených morálních *ideálů (*mír, *rovnost …). Dnes má silnou pozici tzv. neorealismus, který na chování *států na mezinárodní scéně aplikuje nástroje *mikroekonomie;$5. umělecký a myšlenkový proud v 19. století, který usiloval o pravdivé poznání a zachycení nebo zobrazení skutečnosti. Uplatnil se především v próze, zejména v románu, a v *dramatu. Za realisty v *literatuře se považují ve Francii Honoré de *Balzac (1789–1850), Gustav *Flaubert (1821–1880), později Romain *Rolland (1866–1944) nebo nositel Nobelovy ceny Roger Martin du Gard (1881–1958) se svým vrcholným dílem //Rodina Thibaultů// (1922–1940). V Anglii k předním realistům patří Charles Dickens (1812–1870), John Galsworthy (1867–1933), George Eliotová (1819–1880), ve 20. století Graham *Greene (1904–1991), William Somerset Maugham (1874–1965). V německé literatuře se k realistům řadí Theodor Fontane (1819–1898), Theodor Storn (1817–1888), v moderní literatuře 20. století realismus rozvíjeli mimo jiné Heinrich Mann (1871–1950) a Thomas *Mann (1875–1955), Hans Fallada (1893–1946), Lion Feuchtwanger (1884–1958). V severské literatuře realismus zastupují Bjørnstjerne Bjørnson (1832–1910), Gunnar Gunnarsson (1889–1975), Henrik *Ibsen (1828–1906), Halldór Laxness (1902–1998), August *Strindberg (1849–1912). V Rusku vynikli realisté Anton Pavlovič Čechov (1860–1904), Fjodor Michailovič *Dostojevskij (1821–1881), Ivan Alexandrovič Gončarov (1812–1891), Nikolaj Semjonovič *Leskov (1831–1895), Alexandr Nikolajevič Ostrovskij (1823–1886), Lev Nikolajevič *Tolstoj (1828–1910) a Ivan Sergejevič *Turgeněv (1818–1883). V USA rozvíjeli realismus zejména Theodor Dreiser (1871–1945), Ernest *Hemingway (1899–1961), Henry *James (1843–1916), Sinclair Lewis (1885–1951), John Steinbeck (1902–1968), Mark Twain (1835–1910).$Český realismus vyvrcholil v širokém proudu prózy a dramat z venkovského prostředí: próza – Jindřich Šimon Baar (1869–1925), Jan Herben (1857–1936), Josef Holeček (1853–1929), Karel Klostermann (1848–1923), Teréza *Nováková (1853–1912), Karel Václav Rais (1859–1926); drama – bratři Mrštíkové (*Alois, 1861–1925, *Vilém, 1863–1912), Gabriela Preissová (1862–1946), Ladislav Stroupežnický (1850–1892). Historickou větev realismu reprezentoval Alois *Jirásek (1851–1930).$Realistická výtvarná díla v duchu tohoto směru usilují o věrné, bezprostřední, přímé zachycení reality. Realismus odmítl idealizaci *klasicismu a úniky romantiků a zachycoval zrakovou zkušeností zprostředkovanou skutečnost bez poetizace. Dobová kritika tento směr nazývala „školou ošklivosti“. Hlavním představitelem malířského realismu byl Gustave *Courbet (1819–1877). Své pařížským Salonem odmítnuté obrazy vystavil v Pavilonu realismu, jemuž dal sám jméno, které se stalo názvem celého hnutí. Kritika mu vytýkala, že zpodobuje věci nevznešené, obyčejné, vulgární. Courbet i jiní realisté se odvrátili od tradičních témat. Často volili náměty sociální – práce proletářů či venkovanů, sociální sebevrahy, žebráky, prostitutky (Gustave Courbet,// Štěrkaři//, 1849; Käthe Kollwitzová, //Dělnická žena//, 1903), významné okamžiky přítomnosti a politické motivy (Édouard *Manet,// Poprava císaře Maxmiliána//, 1867; //Občanská válka//, 1871; Honoré Daumier, //Na barikádě roku 1848//, po roce 1860; Jacques Louis David, //Smrt Maratova//) a téma *města – divadla, restaurace, ulice, zahrady. Klasikem ruského realistického malířství se stal Ilja Jefimovič Repin (1844–1930);$6. český ideový a politický proud od 80. let 19. století do *první světové války; původně byl představován skupinou intelektuálů, kteří kritizovali plané vlastenectví, prázdné nacionalistické proklamace, *antisemitismus a stálé hádky mezi staročechy a mladočechy, místo toho prosazovali střízlivost, reálné cíle – „politiku drobné práce“. Usilovali o obrození české *vědy v duchu pozitivistického kriticismu, byli ovlivněni západní demokratickou tradicí a sociálním programem, chtěli modernizovat českou společnost; postupně se vyhranili v politické hnutí. Svůj postoj uplatnili během sporu o takzvané //Rukopisy//, zprvu publikovali především v časopise //Atheneum//, v prosinci 1886 se sdružili kolem nového čtrnáctideníku //Čas. //Představitelé: František Drtina (1861–1925), Jan Herben (1857–1936), Tomáš Garrigue *Masaryk (1850–1937), zpočátku i Josef Kaizl (1854–1901) a Karel Kramář (1860–1937), autor realistického programu (1890). Nejprve působili v Národní straně svobodomyslné (mladočeské), do níž vstoupili v roce 1890; Masaryk se však s nimi již v roce 1893 rozešel (Kaizl a Kramář ve straně zůstali) a vytvořil kolem časopisu //Čas// skupinu realistů (protějšek pokrokového hnutí). Realisté se v roce 1900 ustavili jako Česká strana lidová. (František Čapka, Pavel Dufek, Jaroslav Malina, Jan Novotný)