1. obecně obnova či návrat k původní, údajně čisté, biblické podobě církevního života. Reformní snahy provázejí celé křesťanské dějiny; jejich cílem je odstranit deformace v učení a praxi *církve;$2. v užším smyslu první reformace ve *středověku (vycházející z učení Johna Wycliffa [též Wyclef, Wyclif, Wickliffe, v češtině jako Jan Viklef], kolem 1320–1384; *valdenství, *husitství) a druhá reformace, spjatá se jmény Jana *Kalvína (1509–1564) a Martina *Luthera (1483–1546), začínající v 16. století a usilující o nápravu a omezení moci *katolické církve – proběhla ve většině evropských zemí (někde přerostla v otevřená povstání proti světské a církevní moci) a vytvořila novou formu *křesťanství – *protestantismus (*církve, reformované) – a nové typy církví. Tato reformace se opírá o společné principy: 1) //Sola Scriptura// („pouze písmem“) – svrchovanost Božího slova nad *zbožností církve i jedince; jediným pramenem je //*bible//; 2) //Sola gratia// („pouze milostí“) – lidé jsou spaseni působením *Boží milosti (a nikoli svou vlastní aktivitou; zaměřeno proti záslužnictví); 3) //Sola fide// („samotnou vírou“) – *spása se přijímá vírou; osobní vztah k *Bohu je nezastupitelný (zaměřeno vůči formalismu). Reformace vesměs obnovila v *eucharistii *přijímání chleba a vína i pro laiky, odstranila *mnišství a *celibát a zjednodušila liturgii; věrouku soustředila na centrální články. Ve srovnání s ostatními křesťany mají církve vzešlé z reformace (*protestanté) zjednodušenou organizaci s volitelností mnoha funkcí.$*Římskokatolická církev se snažila proti reformaci postavit vlastní vnitřní obnovu označovanou jako *protireformace. (František Čapka, Jaroslav Malina)