proces prosazování *katolické víry; týká se především oblastí, v nichž se předtím prosadila *reformace. V *českých zemích nastala po porážce na Bílé hoře (1620); v roce 1624 vydal císař Ferdinand II. (1578–1637) *patenty, kterými se katolictví stalo jedinou oficiálně povolenou *konfesí, podle patentu z dubna 1624 byla veškerá ostatní *náboženství prohlášena za „kacířská“. Nekatolíci nemohli získat přístup k *úřadům, nesměli být přijímáni za *měšťany, nekatoličtí šlechtici nemohli volně nakládat se svým majetkem. Všechna tato omezení byla potvrzena v //Obnoveném zřízení zemském// (z roku 1627 pro Čechy a z roku 1628 pro Moravu); na postup rekatolizace dohlížely protireformační komise, zřízené v každém kraji. Mandát Ferdinanda II. (z roku 1627 pro Čechy a z roku 1628 pro Moravu) přikazoval nekatolickým *stavům opustit *zemi; odhaduje se, že odešlo na 150 000 osob stavu panského, rytířského a městského. Ve *městech probíhala rekatolizace rychleji než na venkově. Postup rekatolizace přerušil saský vpád do Čech (1631) a návrat části nekatolických *emigrantů. Nejobtížněji probíhala rekatolizace venkovského obyvatelstva, dokonce docházelo k selským povstáním. Důslednější postup pokračoval po *třicetileté válce, ve 2. polovině 17. století byly české země prakticky rekatolizovány (až na okrajové části jako Chebsko nebo podhorské oblasti ve východních Čechách). (František Čapka)