(ve starší, ne zcela přesné terminologii, též věda o *náboženství) deskriptivně rozumějící empirická věda, která náleží v užším smyslu do komplexu disciplin vytvářejících kulturní vědu, v širším a obecnějším smyslu ji ale řadíme mezi vědy antropologické (viz *antropologie náboženství). S využitím širokého spektra metod, především historických, filologických a sociálně empirických, zkoumá souhrn lidských aktivit, které jsou zpravidla na základě vědecké konvence chápány jako „náboženské“, tj. přináležející k obecnému fenoménu lidských dějin zvanému v západní kultuře „náboženství“ a k jeho konkrétním historickým formám v dějinách a v současnosti. Akademický výzkum jevů, procesů, skutečností a faktů zahrnovaných pod obecný pojem „náboženství“ má nedlouhou historii: religionistika vznikla ve druhé polovině 19. století, v kulturním kontextu evropské moderny, který ji formuje dodnes. Jako mnoho ostatních věd, které se utvořily v téže době (*etnologie, *filozofická antropologie, *politologie, *psychologie, *sociologie, různé přírodovědné disciplíny), má religionistika nezaměnitelně modernistickou pečeť; její původně klasifikační úsilí, které vynakládala na roztřídění a porovnání velkého množství výzkumného materiálu, který se do Evropy dostával evropskou expanzí do cizích kultur (dosud neznámé texty, *artefakty, *mýty, *legendy, záznamy *rituálů, početné *archeologické nálezy, cestopisná fakta apod.), se rychle proměnilo v úsilí hodnotící, kdy začala být různá dějinná náboženství vzájemně porovnávána a řazena do vývojových stupňů a žebříčků. Příkladem zpracování tohoto množství jinokulturního a pro tehdejší evropskou vzdělanost exotického materiálu může být padesátisvazková edice //The Sacred Books of the East// (Posvátné knihy Východu) od oxfordského indologa Friedricha Maxe *Müllera, jenž je považován za zakladatele moderní religionistiky; je autorem učebnice //Introduction to the Science of Religion// (Úvod do religionistiky, 1873). Ačkoli je religionistika ze systematického a historického pohledu plně souřadná s ostatními modernistickými disciplínami zejména antropologického zaměření, přesto je její postavení v jednom ohledu mimořádné. Protože vznikla z potřeby klasifikovat badatelské objevy v jiných kulturách, stala se spolu s *kulturní antropologií poslední disciplínou založenou na proměně objevu ve vědeckou skutečnost. S religionistikou prodělala evropská kultura poslední fázi procesu, jenž byl pro Evropu charakteristický a kulturně určující: procesu objevitelství v kulturně geografickém smyslu. Vznik religionistiky byl podmíněn objevy neznámých, málo známých či úplně nových náboženských kultur, cizokrajných a cizorodých náboženských idejí, prvků, soustav, nezvyklých *mytologií, neobvyklých vyprávění, *ritů, *tanců, *obřadů, *bohů. Religionistika je tudíž obor, který v dílech svých předchůdců a zakladatelů vytvořil dnešní náboženskou mapu světa, na níž již další nábožensky bílá místa v podstatě nezbývají.$V dějinách religionistiky se vytvořily dva tradiční směry výzkumu: dějiny náboženství a systematická religionistika. Dějiny náboženství vytvářely ucelené historické přehledy vývoje náboženství na základě výzkumu jednotlivých náboženství a náboženských tradic od nejstarších známých forem náboženskosti až po současnost. Náplní jejich práce je co nejúplnější a nejdokonalejší simulace náboženského života lidí v historii. Systematická religionistika naproti tomu měla za úkol zkoumat jednotlivé náboženské fenomény (*fenomenologie náboženství), například zobrazování bohů a bohyň, obrazy člověka a jeho postavení ve světě v komparaci mezi různými náboženstvími, vztah náboženství a etik, struktury náboženského jednání a chování, vznik, působení a sankcionování náboženských norem a řadu dalších náboženských faktů. Systematická religionistika se postupně rozšiřovala o výzkum vlivu náboženství na myšlení, jednání a cítění jednotlivých osob (psychologie náboženství), na vztah náboženství a společnosti (sociologie náboženství), na šíření náboženství v zeměpisném smyslu a na formy jejich vzájemných kontaktů (geografie náboženství); v novější době jsou stále častější přesahy například do *estetiky a *pedagogiky.$V současné religionistice se tato historicky vzniklá a spíše umělá podvojnost již tolik nezdůrazňuje, protože není možné dosáhnout jasného metodologického rozlišení mezi oběma směry. Výzkumy dílčích i obecnějších náboženských skutečností se zpravidla dotýkají jak historického, tak systematického zřetele. Religionistika je vedena k tomu, aby se sama prezentovala jako jednotná disciplína, založená na konzistentní metodologii a dosahující věrohodných, ověřitelných a prakticky testovatelných výsledků poznání, opřených o vědeckou argumentaci. Otázky, které klade, musí být nutně zkoumány jak empiricky (tj. ze zřetele dějin náboženství), tak v rámci tvorby teorií a metodologií (tj. ze zřetele systematické religionistiky). S ohledem na metodologii je současná religionistika pluriformní a využívá nejrůznější teorie a výkladové postupy jiných věd. Při letmém přehledu najdeme v dějinách religionistiky metodologické postupy přejaté z *fenomenologie (Edmund *Husserl), filozofické *hermeneutiky (Hans-Georg *Gadamer), *psychoanalýzy (Siegmund *Freud, Carl Gustav *Jung), moderní kritiky náboženství (Ludwig *Feuerbach, Karl *Marx), sociologie (Émile *Durkheim, Max *Weber), různých směrů antropologie a kulturní antropologie (Clifford *Geertz, Bronisław *Malinowski), etnologie (Wilhelm *Schmidt), naturalistické a biologické teorie (Pascal Boyer, Walter Burkert, Irenäus *Eibl-Eibesfeldt, Konrad *Lorenz, Adolf *Portmann, Edward *Wilson); tato linie vrcholí v současnosti komplexy teoretických podnětů přejímaných z teorií mysli a vědomí, shrnovaných pod označení kognitivní věda, případně „kognitivní religionistika“ (//Cognitive Science of Religion//¸ zkratka: CSR). S ní se pojí jak naděje na rozvoj nových religionistických teorií, tak i obavy z mnoha dosud nevyřešených problémů, poněvadž tento směr myšlení se zakládá na kognitivních a neuropsychologických výzkumech, které nelze sledovat ani rozvíjet tradičními religionistickými metodami. Nadto se nepovažuje //Cognitive Science of Religion //ani podle vlastního seberozumění za součást religionistiky, ale vystupuje jako interdisciplinární výzkumný směr, jehož cílem je vysvětlit náboženství pomocí přírodovědných poznatků a metod.$Již jenom tento výčet, který ve skutečnosti znamená teoreticko-metodologickou nezakotvenost religionistiky, dokládá, že religionistika je donucena vystupovat jako interdisciplinární (v současnosti spíše transdiciplinární) věda. Její otevřenost vůči metodologiím a poznatkům jiných disciplín bývá sice chápána jako její přednost, reálně je ale jejím handicapem. Religionistika je ve své interdisciplinaritě výrazně selektivní; zatímco empirické a kulturologické metody využívá podle aktuálních potřeb, ale zásadně bez zpochybňování, jiné teorie, například z oblasti filozofie náboženství, sociologie náboženství, kulturálních věd, filozofie jazyka apod., raději opomíjí, zejména když se týkají problému zajištěnosti a testovatelnosti religionistického poznání. Z toho plyne, že *autonomie a integrita religionistiky jako akademické disciplíny není samozřejmá. Její vyhraničení je zcela zřejmé pouze na jednu stranu, a to vůči *teologii, s kterou nemá geneticky, metodologicky ani obsahově nic společného. Na stranu druhou, směrem k sociálním a kulturním vědám (případně vědám kognitivním), zůstávají hranice otevřené a v zásadě není jasné, kudy probíhají. To je historicky vzniklý stav religionistiky, kterému momentálně nelze zamezit, poněvadž religionistika je součástí sociálních věd, avšak její dosavadní dějiny neodpovídají ve své vnitřní diferenciaci vztahům k jednotlivým vědám ani vědecko-teoretické nutnosti, jako spíše praktickým (i politickým) potřebám a historické kontingenci. Dějiny religionistiky jsou ale nadále otevřené, a jak se budou vyvíjet, ukáže teprve budoucnost.$Protože religionistika je zásadně hodnotově neutrální disciplína, to znamená, že shromažďuje empirické údaje o „náboženstvích“ a popisuje je, aniž by vytvářela škály na ose „nejlepší – nejhorší“, „nejvyspělejší – nejzaostalejší“, „nejpravdivější – nepravdivé“ apod., dostává se do střetů s oblastmi lidského myšlení, které podobné metafyzické otázky (zejména otázku po pravdě náboženství) kladou a vyvozují z ní určité závěry. Takovou oblastí je na prvním místě teologie a teologie náboženství, která si dlouho nárokovala rozhodující slovo ve sféře všeho náboženského. Emancipace religionistiky od teologických vlivů je v zásadě ukončena v kontinentální evropské religionistice, kde k ní rozhodující měrou přispělo selhání fenomenologie náboženství a eliadovské (Mircea *Eliade) hermeneutiky. V postfenomenologické religionistice je formulování odborných postojů z perspektivy vlastní niterné víry badatele nepřípustné. Poněkud jiná je situace v anglosaské oblasti, kde určité formy koexistence přetrvávají (na mnoha *univerzitách existují „Departements for Theology and Religious Studies“, aniž by bylo vždy úplně jasné, kdo koho více ovlivňuje).$Česká religionistika jako samostatný obor akademického studia vznikla po roce 1990. Jejím centrem se stalo Brno, a to jak v rovině vzdělávací na *Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, tak v rovině vědecké a institucionální v České společnosti pro religionistiku. Obě instituce vydávají ve spolupráci dosud jediné výhradně religionistické periodikum, časopis //Religio. Revue pro religionistiku//, a podílejí se na práci mezinárodních religionistických organizací, především Evropské asociace pro religionistiku (EASR) a celosvětové Mezinárodní asociace pro religionistiku (IAHR). Další religionistické pracoviště existuje na Filozofické fakultě *Univerzity Karlovy v Praze; s různými podle jména religionistickými ústavy se ovšem můžeme setkat i na řadě dalších vysokých škol a *univerzit, kde se rozšířily v závislosti na rostoucí popularitě religionistiky od poloviny 90. let minulého století. Fakticky se však vesměs jedná nikoli o religionistiku, jako spíše o teologii náboženství, která má v České republice hojně stoupenců. (Břetislav Horyna)