italský dominikánský mnich, kazatel, náboženský a politický reformátor. V mládí studoval díla *Tomáše Akvinského a *Aristotela, včetně arabských komentářů k Aristotelovým spisům. Ve svých 21 letech přerušil studia lékařství a vstoupil do dominikánského řádu v přesvědčení, že zkaženost a hříšnost tehdejší Itálie si žádá rétorické a kazatelské úsilí ve jménu křesťanského *Boha a za účelem spásy lidských duší. Po několika kazatelských misích v Bologni, Florencii a Brescii se v roce 1489 vrátil do Florencie, kde si svými *kázáními v klášteře San Marco získal velikou oblibu, a to přesto, že v nich ostře napadal požitkářský, opulentní, a proto nemorální způsob života Florenťanů. Svoji kritiku mířil i do řad církve, čímž se dostal do *konfliktu s *papežem Alexandrem VI. (Rodrigem Borgiou). Politický aspekt jejich střetu spočíval v tom, že Savonarola spatřoval východisko z morální zkaženosti italské církve i společnosti v podpoře mocenských nároků francouzského *krále Karla VIII. Spor nakonec skončil v květnu roku 1498 uvězněním Savonaroly a následnou veřejnou popravou, společně s jeho dvěma nejvěrnějšími pomocníky.$V mezidobí a zejména po roce 1494, kdy byl z Florencie vyhnán Piero di Medici a došlo zde k obnově republikánských tradic a politických *svobod, však Savonarola působil jako intelektuální vůdce florentského republikanismu. Navzdory svému zakotvení ve scholastické nauce a morálně-prorocké formě svých spisů i kázání zastupoval – vedle tradice „občanského“ *humanismu – jednu ze dvou hlavních myšlenkových linií, které na přelomu 15. a 16. století v italských městských státech podepíraly rozkvět republikánských politických idejí. Byl mu sice cizí humanistický ideál úctyhodného muže //(vir)//, který svoji *ctnost //(virtú)// využívá k dosahování pozemské slávy a bohatství, a přitom vede ke svobodě a prosperitě celou společnost (v této tradici se mimo jiné pohyboval Nicollò *Machiavelli); na druhé straně ovšem participoval v tradičním republikánském *diskurzu, který vyzdvihoval smíšenou (republikánskou) formu *vlády, zajišťující politickou svobodu, kritizoval nadměrné sledování soukromých cílů na úkor společného dobra a odmítal žoldácká vojska v případě obrany vlastní svobody (viz též *svoboda, pozitivní a negativní). Po vzoru svých scholastických předchůdců, jako byli Bartolus ze Saxoferrata (1314–1357) nebo Marsilius z Padovy (kolem 1275–kolem 1343), viděl širokou účast obyvatel na politickém rozhodování jako nejdůležitější nástroj k zachování politické svobody jakožto nejcennějšího výdobytku italských městských *republik. Z díla: //Triumphuc Crucis //(Triumf kříže, 1497), //Trattato circa il Reggimento di Firenze// (Pojednání o ústavě města Florencie, 1498). (Pavel Dufek)