podle antické tradice označení sedmi řeckých učenců, představitelů praktické životní moudrosti, jimiž začínají dějiny řecké filozofie. Většinou byli zákonodárci, od nichž pocházejí v podobě sentencí významná životní pravidla: „Poznej sebe sama“; „Všeho s mírou“; „Jazyk myšlenky nepředbíhej“; „Mnoho slyš, málo mluv“ apod. Poprvé se označení objevilo v 5. století př. n. l., během *starověku bylo víckrát přepracováno a měnila se i jména. Čtyři jména se objevují vždy: Biás z Priény (žil kolem poloviny 5. století př. n. l.), Pittakos z Mytilény (žil na přelomu 7. a 6. století př. n. l.), *Solón Athénský (asi 638–555 př. n. l.) a *Thalés z Milétu (1. polovina 6. století př. n. l.), který se stal zakladatelem tzv. milétské školy; nejčastěji je doplňují Cheilón ze Sparty (žil kolem poloviny 6. století př. n. l.), Kleobúlos z Lindu (6. století př. n. l.) a Periandros z Korintu (kolem 600–kolem 560 př. n. l.). *Platón je vyjmenovává ve svém dialogu //Protagoras//. Jedinou celou zachovanou *verzi jejich příběhu představuje Plútarchův spis //Tón hepta sofón symposion// (Hostina sedmi mudrců). Sbírku výroků sedmi mužů uspořádal Démétrios Falérský (asi 350–283 př. n. l.). (František Čapka, Jaroslav Malina)