přívěšek nejrůznějších blahověstných tvarů, odlitý ze *zlata či *stříbra, zavěšený na bavlněné šňůrce dožluta zbarvené kurkumou, v jižní Indii uvazovaný na šíji nevěsty. Bývá též označován jako //mangalasútra// („šťastná“ či „manželská šňůra“). V zámožnějších rodinách nahrazuje šňůrku pozlacený či zlatý řetízek, často zdobený drahokamy nebo polodrahokamy (například granáty tradičně spojovanými s představou *lásky, touhy a ochrany). Pokud si novomanželé nemohou dovolit zlatý či stříbrný amulet, poslouží jako plnohodnotná náhražka kořen kurkumy.$Rituál vázání //táli// (tamilsky: //tálikkattu//) se musí uskutečnit přesně v okamžiku, považovaném na základě astrologických propočtů za příznivý //(muhúrta)//, obvykle mezi 4,30. a 6. hodinou ranní, a samotný *akt provází hlasitá hudba, jež má přehlušit jakýkoli neblahý zvuk (například kýchnutí). Vázání //táli// představuje vyvrcholení svatebního obřadu, obdobu výměny snubních *prstenů v západní civilizaci. Trojí uzel na závěsné šňůrce symbolizuje posvátné pouto, natrvalo spojující ženu s manželem, s jeho rodinou a s bohem. *Náhrdelník nevěstě uvazuje kolem krku jako první ženich, zbývající dvojici uzlů případně jeho sestry. //Táli// představuje jeden z hlavních *atributů provdané ženy, která ho nosí po celý život. V případě potřeby lze náhrdelník nakrátko sejmout a v astrologicky příhodném čase znovu uvázat, ale definitivně ho žena odkládá jako vdova, v okamžiku smrti manžela.$První zmínky o „zlatém táli“ //(potráli)// pocházejí z 11. století, podrobnější popis obřadu zdobení nevěsty svatebním náhrdelníkem podává o sto let později tamilský pěvec Sékkilár v //Perijapuráně//, oslavné verše o //táli// obsahuje tamilské zpracování eposu *Rámájana, jež vytvořil Sékkilárův současník Kamban. Z jižní Indie se *zvyk nošení //táli// časem rozšířil i do severních oblastí. Mezi *Gudžarátci si získal oblibu diamantový přívěšek, *Bengálci amulet často zdobí korálem.$Specifickou roli rituál vázání //táli// (malajálamsky: //táli kettu//) donedávna plnil u *matrilineární nebráhmanské *kasty Nájarů na Malabárském pobřeží (v dnešním indickém svazovém státě Kérala). Každá nájarská *velkorodina //(taravád)// byla povinna (pod hrozbou vyloučení z kasty) uspořádat pro své dcery před dosažením puberty (nejpozději do 11 let věku) svatební obřad známý jako „vázací svatba“ //(kettu kaljánam)//. V jejím průběhu rituální ženich uvázal dívce na šíji zlatý amulet ve tvaru listu //pípalu//, posvátného fíkovníku //(Ficus religiosa)//, v němž je podle tradice vtělen bůh *Višnu a o němž se věří, že je obdařen mužskou plodivou silou a odvrací neštěstí. Akt vázání //táli// nedospělou dívku měnil v ženu a stvrzoval její způsobilost v budoucnu přijímat sexuální partnery. Jeho konání před první *menstruací mělo zaručit, že je dívka rituálně čistá a schopná plodit legitimní potomky. Spíše než uzavření manželství tak obřad představoval jakési zásnuby (někteří autoři hovoří o „první“ prepubertální symbolické svatbě spojené s rituální – nikoli skutečnou – deflorací); po dosažení pohlavní dospělosti následovala „druhá“ svatba označovaná jako „spojení“ //(sambandham)//. Prvním sexuálním partnerem se zpravidla stával „vazač táli“ //(manaválan)//, ale neměl přednostní právo před dalšími muži, kteří ženu mohli se souhlasem hlavy velkorodiny //(káranavan)// v noci navštěvovat jako milenci. Pokud se ze spojení s některým z nich narodily děti, stávaly se členy matčina //taravádu// a otcové za ně nenesli odpovědnost. Každý ze zúčastněných mohl partnerství kdykoli zrušit a uzavřít další intimní vztah. Koncem 19. století, s postupující dezintegrací nájarské matrilineární velkorodiny, v důsledku legislativních opatření koloniální *vlády a pod vlivem většinové společnosti vystřídala tradiční systém *polyandrických a *polygamních sňatků *nukleární rodina. Rituál vázání //táli// postupně ztrácel na významu a ve 30. letech 20. století na mnoha místech Kéraly zcela vymizel; nahradil ho obřad //sambandham//, který se dnes téměř neliší od hinduistického svatebního obřadu, jak je běžný u ostatních vyšších jihoindických kast. (Jan Filipský)